Zdislava Zdislava - http://www.biskupstvi-ltm.cz/zdislava
 
Rozhovory - Eva Tesařová - keramička z Jablonce nad Nisou
P. Michal Podzimek, šéfredaktor
Hodně lidí uctívá svatou Zdislavu, aniž by měli přímý vztah k římskokatolické církvi. Jedním z nich je i paní, kterou vám tímto rozhovorem představuji:

Životní příběh Evy Tesařové jako keramičky se začal psát ve chvíli, kdy si v deseti letech vymodelovala z jílu promočeného letní bouřkou své první hlavičky zvířátek a lidí. Právě jí skončilo šťastné dětství prožité v Bystřici pod Pernštejnem, blížila se válka a gymnazijní roky strávené v Brně.
O její budoucí výtvarné dráze se rozhodovalo během studií na Umělecko průmyslové škole ve Zlíně. Po skončení studií se chtěla stát sochařkou a věnovat se samostatné umělecké tvorbě.
Její mladistvé ideály narazily v socialistickém Československu na realitu padesátých let. Eva Tesařová musela deset let pracovat v továrně na technický porcelán v Desné v Jizerských horách. Teprve od roku 1956 se mohla věnovat samostatné výtvarné práci.
Věnuje se převážně figurální tvorbě, kde dospěla ke svému osobitému stylu, jak můžete posoudit sami z těchto fotografií.
Za paní Evou jsem se vydal na návštěvu za účelem rozhovoru pro náš časopis především proto, že začíná pracovat na soše sv. Zdislavy – patronky naší diecéze. Socha bude, dá-li Bůh, jednou zdobit pohřební kryptu této světice v Jablonném v Podještědí.

Paní Evo, téměř celý život se věnujete modelování a vytváření keramických děl. Bylo to vždy vaše hlavní povolání, nebo vaše umělecká dráha byl zpočátku jen jakýsi koníček?
Já jsem hned po gymnáziu šla studovat do Zlína s touhou stát se sochařkou. Keramika byla na této škole jako jakási nadstavba. Já jsme si vybrala kamenosochařinu. Bylo nás víc děvčat, ale profesoři nám to rozmlouvali. Pro děvčata to byla moc těžká práce s těžkým kamenem. Nakonec nás tedy nasměrovali na tu keramiku a já si řekla: „No, co se dá dělat, budu tedy dělat hrnce.“
Nakonec ale bylo všechno jinak a já jsem se keramice začala věnovat naplno a bavilo mě to!
Po škole jsem ale pak dlouhá léta pracovat nemohla. Pracovala jsem jako obyčejná dělnice v provozu.

Bylo to kvůli vašemu kádrovému profilu?
To bylo zvláštní, moc se mi o tom nechce mluvit. Jeden z našich vedoucích ve fabrice třeba ani nebyl žádným straníkem (rozuměj členem komunistické strany – poznámka redakce pro mladší), a přesto mi zakazoval cokoliv vytvářet. Do pece jsem si svoje věci musela nechávat dávat tajně…

Váš ateliér je dnes plný figur převážně se sakrální tématikou. Jak je to s vaší vírou?
Abych řekla podle pravdy – nejsem věřící, ale tím spíše myslím to, že nejsem členkou žádné církve. Ale mnoho lidí říká, že z mého díla víra přímo čiší. Asi to bude pravda. Moje víra není nějak uvědomělá. Ty sakrální motivy byly – zvláště ze starého zákona – tématikou našeho uměleckého spolku v Praze. Proto tady mám Adama a Evu, Kaina a Ábela, betlémy…

Nyní tedy připravujete sochu svaté Zdislavy na jedno z nejposvátnějších míst naší diecéze. Jak jste se k této zakázce dostala? Znáte Jablonné a tamní otce dominikány?
V roce 1993 jsem měla výstavu u dominikánů v Praze u sv. Jiljí. Tu výstavu mi zprostředkovala moje velmi dobrá známá, maminka jednoho tamního kněze P. Vojtěcha Soudského OP. Všichni byli vůči mně velmi velkorysí a já jsme se zeptala, čím bych se mohla nějak revanšovat!? Oni mne požádali, abych jim do kapličky, kterou mají dominikáni v klauzuře svého kláštera, udělala malé sousoší svaté Zdislavy s rodinou. Tím jsem se také začala o svatou Zdislavu zajímat. Dostávala jsme o ní knížky a informace.
Těch sošek svaté Zdislavy jsme pak vyrobila několik a některé se přes prodejní výstavu v Českém Krumlově dostaly až do Německa. Dvě jsou již v Jablonném a právě tam se zrodil ten nápad udělat větší dílo do krypty.

Jak taková socha vzniká?
Nejdříve se postupně modeluje z hlíny, tak jak ji tady vidíte. Dál přichází období sušení. Potom se socha barví a pak přichází ta nejnapínavější fáze, kdy se musí socha vypálit.

Všechna vaše díla mají svůj osobitý styl, kdy propracujete hlavu a případně poprsí a čím více dolů, je socha jednodušší s jen naznačeným tvarem těla. Má to nějaký důvod?
To mělo svůj zdůvodněný začátek. Já jsem sice vždy tíhla k figurální tvorbě z keramiky, ale dlouho jsem dělala nádobí na kruhu. A ty moje sochy také prakticky vznikají na hrnčířském kruhu. Dole jsou vytočené a nahoře dopracované. Základem je vlastně vždy jakoby „hrnec“. Je to taková má osobitost.
Ale také samozřejmě dělám zcela modelované figury.

Když tedy ztvárňujete Zdislavu jako patronku našeho kraje, chci se zeptat: Čím vás její osoba oslovuje a přitahuje? Co chcete vtisknout do tváře té sochy, kterou dlouhá desetiletí, možná staletí uvidí prakticky každý poutník k jejímu hrobu?
Když jsem se skrze materiály o Zdislavě seznamovala s jejím životem, žasla jsem a obdivovala její příklad pro mne a dnešek. Překvapilo mne, že ve třináctém století v našem kraji někdo takový jako ona vůbec žil. A co mne překvapilo nejvíce, že když jsem začala dělat malé sošky svaté Zdislavy a začala je prodávat, objevila se spousta lidí, kteří nemají s církví třeba nic společného, a oni ty její sošky chtěli a musela jsem jich dělat stále víc a víc. Nejvíce asi přitahuje na Zdislavě obětavost v péči o chudé a o rodinu v tehdejší kruté době.
Také když skončila zmíněná výstava v Praze, seznámila jsem se blíže s Jablonným v Podještědí. Abych ty všechny těžké věci nemusela sama stěhovat, dominikáni po krabicích stěhovali mé sochy do Jablonného. A tak jsem se seznámila i s P. Jindřichem Gajzlerem, který byl opravdu velikým ctitelem a milovníkem sv. Zdislavy. Já vím, on byl takový občas „sršatý”, ale na mě byl vždy velice laskavý a jednou tady v mém ateliéru v Jablonci také osobně byl.
Mám na něj takovou milou vzpomínku. Když sem přišel na návštěvu, právě jsem pracovala na sošce svatého Dominika, který má jako atribut psa. A já jsem toho psa umístila Dominikovi do náruče. Otec Jindřich se na něj podíval a říkal: „Evičko, to vypadá, jako by šel toho psa venčit.“ Tak jsme se tomu zasmáli a já jsme pak dala psa k nohám světce.

Dnes se tedy naše diecéze těší na vaše nové dílo, které se zde začíná pod vašima rukama tvořit, a já vám za náš diecézní časopis Zdislava děkuji za rozhovor.

Přispěvky na pořízení sochy je možné zasílat na účet Římskatolické farnosti děkanství Jablonné v Podještědí – číslo 0900711369/0800, Klášterní 33 Jablonné v Podještědí 47125
Pokud zašlete větší množství vašich darů, než bude třeba na náklady spojené s pořízením této sochy, budou vaše peníze použity na zvelebení tohoto diecézního poutního místa.

Uveřejněno: 7.7.2004     Počet přečtení: 2942
Články tohoto autora:
Zpět na minulou stránku