Zdislava Zdislava - http://www.biskupstvi-ltm.cz/zdislava
 
Rozhovory - Jiskry naděje v Teplicích
P. Michal Podzimek, šéfredaktor
P. Benno Beneš a P. František PospíšilNa začátku května jsem se vypravil po dvou letech opět za salesiány v naší diecézi. Tentokrát ne do Rumburku, ale do Teplic v Čechách, kde již dlouhá desetiletí působí jejich komunita. Jak vidí minulost, současnost a budoucnost prostředí, ve kterém žijí a svědčí o Bohu?

Nejprve se ptám P. Benno Beneše, jaká je vlastně historie příchodu saleziánů do Teplic.
Po válce přišli salesiáni nejprve do nedalekého Oseka, kde byl po odsunu německých cisterciáků úplně prázdný a vydrancovaný klášter. Působení salesiánů v této době bylo fantastické. Získávali mnoho z těch, kteří se postupně do prázdného Oseku nastěhovávali po původním německém obyvatelstvu. Salesiáni také měli v budově kláštera své bohoslovce. Bylo jich okolo 35 až 40. Tito početní bohoslovci jezdívali každý týden do okolí "do terénu", kde jsme učili náboženství na školách. Také jsme hrávali pro místní lidi různá divadla a věnovali se pastoraci.
Byl jsem v té době teprve tzv. "oratoriánem", protože jsem byl ještě mladý (okolo dvanácti let), avšak všeho tohoto dění jsem se účastnil.

P. Benno BenešJak to vypadá na Teplicku dnes, po třech dalších generacích? Je zde více křesťanských rodin?
Pokud se týká Oseka a okolí, musím říci, že skoro ne. Uzavřením kláštera a "pozastavením činnosti řeholí", jak se říkávalo, bylo mnoho rozchváceno. Z objektu kláštera se stal jakýsi sběrný tábor pro řeholníky, odkud šli mladší do PTP, jiní do kriminálů a někteří do civilních zaměstnání.
Co se týče Teplic samotných, tam historie salesiánů začíná až o generaci dál - v roce 1968 po Pražském jaru. Tehdy se do Litoměřic na biskupský stolec vrátil pan kardinál Trochta a povolal nás. Protože Štěpán Trochta šel do diecéze úplně vydrancované, vyzval spolubratry salesiány, aby se jich co nejvíce zúčastnilo spolupráce na obnově. Přišlo jich asi dvacet. Také se uvolnil kostel v Teplicích-Trnovanech, kam odešli čtyři spolubratři. Tito salesiáni většinou vydrželi v diecézi až dodnes, i když samozřejmě v době normalizace (70. léta) byli rozprášeni do jiných farností.

Přesto i od roku 1968 jsou to již dvě celé generace, kdy tady nepřetržitě působíte. Jaké zde máte pastorační zkušenosti oproti farnostem, kde se kněží často střídají?
Salesiáni mají metodu získávat kolem sebe mnoho "salesiánských spolupracovníků", což jsou laici v roli jakéhosi třetího řádu. Tito spolupracovníci s námi vytvářejí tzv. salesiánskou rodinu. Několik takových rodin již z té nejranější doby zde máme. Spolupracovali jsme s nimi i v době, kdy mnozí z nás neměli státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti a chodili jsme do práce. Společně jsme pak tajně spolupracovali s těmi, kteří byli v duchovní správě.

Když se člověk podívá na zvonek teplické fary, zahlédne tam sedm kněžských jmen. To je nevídaná koncentrace kněží na poměry naší diecéze. Kolik vás tedy zde doopravdy je a jak máte rozdělené role?
Je nás tady skutečně sedm, takže mnozí tomu tady říkají "U sedmi statečných". Jsou tady dva spolubratři, kteří jsou zde již do roku 1969. Jsou to P. Čuřík a P. Rob. Oba si ještě pamatuji z poválečného Oseka jako mladé bohoslovce. Dnes, po více než padesáti letech, jsou to již stařečci, otci Robovi bude letos 90 let. Potom je zde P. František Pospíšil, který je jedním z těch Božích mužů, kteří prošli ještě klasickou předtotalitní duchovní formací před rokem 1950, ale už ne jako bohoslovec. Ten již pokračoval ve svém vývoji během svého civilního zaměstnání. Tento kraj je mu blízký tím, že zde po Pražském jaru tajně vypomáhal jako kněz. Také spolupracoval na stěhování mosteckého kostela Panny Marie v sedmdesátých letech.
Potom jsme zde já, P. Benno Beneš a potom mladší spolubratři. Především P. Josef Kujan, který je původně Slovák, a protože na tehdejším Slovensku nemohl studovat teologii, šel do litoměřické diecéze, kde mu to bylo umožněno.
Ti dva nejmladší spolubratři, P. Nádvorník a Jonášek, to jsou již salesiáni nové doby. Ti už prošli formací řádným seminářem po roce 1989.

P. František PospíšilZeptám se tedy ještě P. Františka Pospíšila, aby do výčtu historie salesiánů na Teplicku doplnil slovo o sedmdesátých letech minulého století, která zde jako kněz-dělník prožil:
Pan biskup Trochta mne vysvětil tajně v roce 1962. Když pak nastoupil na konci šedesátých let do této diecéze podruhé, tak mne také povolal. Později jsem v Mostě na přání pana kardinála Trochty jaksi dohlížel na přesun kostela Panny Marie, na který UNESCO uvolnilo peníze. Byl jsem správcem depozitáře, ale dělal jsme všechny potřebné práce. Byl jsem zaměstnancem "Uměleckých řemesel", které měly na starosti demontáž interiéru.
Do duchovní správy jsem se ale také dostal. Ačkoliv jsem neměl oficiální státní souhlas, tak jsem z dovolením tehdejšího duchovního správce Mostu a na jeho přání vypomáhal jako kněz v době jeho nemoci. Státní souhlas jsem ale nakonec stejně nedostal, protože jsem byl salesián a tajně vysvěcený.

Salesiáni jsou v principu sepjatí s duchovní správou, proto se chci zeptat, jak vnímáte současnost a vizi budoucnosti naší litoměřické diecéze. Opět hovoří otec Benno Beneš:
Téma současné práce v tomto kraji je spíše na diskusi, než abychom k tomu mohli zaujmout hned nějaké stanovisko. Faktem je ale jedna věc, že cesta vede asi tak, jak to prožíváme tady u nás - přes život ve společenství: žít ve společenství lidí společné spirituality (nemusí to být jen řeholní spiritualita) a postupně misijně působit na své okolí. Mě se velice líbí myšlenka kardinála Őfnera: "My musíme být církví, která jde ven a ne církví, která čeká, až se za ní přijde."
Často o tom spolu se spolubratry společně hovoříme. My totiž máme ideální podmínky pro to, jít ven mezi lidi světa. Je však důležité splnit základní podmínku, že na to musí být vždy "víc než dva". U nás to prakticky funguje tak, že P. Ladislav Nádvorník s jeho Centrem (viz další rozhovor na straně 10), další dva bratři a asi i já jsme nějakou tou církví "ven". Většina lidí, se kterými máme kontakty, do kostela nechodí, ale jsou to lidé dobří a mnohdy i hluboce věřící. Je s nimi potřeba povykládat, nebo si povídat o nich a oni najednou pookřejí a začnou přemýšlet o tom, že existuje ještě něco jiného, než to, čím jsou obklopeni.
Ale potom jsou zde další bratři, kteří jsou tou "církví dovnitř", kteří jsou také potřeba. Musíme slavit eucharistii a být zde pro ty, kteří do kostela chodí, a být tímto znamením také pro ty, kteří do kostela nechodí. Toto je určitý ideál pro celý tento kraj i ostatní kraje, kde je to podobné.
Ještě jednou však opakuji, že na to musí být na jednom místě "víc než dva", protože "tres faciunt colegium - tři tvoří společenství". Člověk sám - kněz sám, nemůže tento ideál "být dovnitř i ven zároveň" prakticky naplnit.

Ano, to je ideál, uskutečnitelný tady, kde vás je sedm. Ale co s většinou naší diecéze, kde je síť křesťanů a duchovních tak řídká, že jsme chtě nechtě sami?
Když zkrátka kněží nebudou, nebo jich nebude víc, a nebudou ani ti, kteří by byli ochotni s nimi spolupracovat, pak musím říct, že na to odpověď nemám - není. Zní to tristně a těžko se to říká stylem: "Když kněží nebudou, nebude mše svatá...", ale je to dáno tím, jakou tato diecéze měla historii.
Jistě by to nebylo tak drsné a drastické, kdyby se tady nestalo v minulosti několik zásadních obratů k horšímu. Představme si, že v roce 1941 měla litoměřická diecéze 59 bohoslovců. Jen z tohoto počtu jich 47 muselo odejít na frontu a nikdo se nevrátil. A to jsou jenom bohoslovci. Další ztráta byla na konci války - 500 odsunutých kněží. Diecéze tedy byla po válce tak vydrancovaná, že už ji více vydrancovat nešlo. My to zkrátka musíme dnes vzít vážně v úvahu při pohledu na naši současnost a počítat s tím, když dnes chceme něco dělat.

A jaká je tedy "cesta ven" - cesta k lepšímu?
Mám na to jedinou odpověď: Ať se sejdou kompetentní lidé a vážně o tom - ne od zeleného stolu - hovoří a zaujmou jasné konkrétní stanovisko. Já se opravdu neodvážím dát teď odpověď.

Myslíte svolat diecézní synod?
Ne, myslím, že ze začátku by to stačilo jaksi partyzánsky, jak jsme to dělávali za totality: Ti kteří mají zájem, kteří ještě mají jiskřičku naděje v sobě a chuť, ať se sesednou a najdou nový model pro současnou situaci v každé oblasti diecéze. Zdá se mi však, že mnozí spolubratři kněží už tu chuť ani nemají, protože jsou udření a utahaní a nemohou nic měnit. Ale věřím, že se zde ještě pár odvážných lidí najde a dají něco smysluplného dohromady.
Současný stav diecéze je nová výzva, na kterou musíme odpovědět zcela konkrétně. Brečet nad tím, že se v roce 1945 nemělo udělat to či ono, je už zbytečné. Jediné, co by se v naší společnosti mělo konečně směrem do minulosti udělat je, aby se jasně minulost pojmenovala a přiznaly se všechny zločiny našich otců. Nestalo se jen bezpráví za nacismu, ale stalo se i po něm, a to je potřeba jasně říci.

Když jsme se tedy z pastoračního tématu přesunuli do politiky, jaký je váš názor na církve versus Evropská unie?
Já si to bez tohoto vývoje nedokáži prakticky představit. Pamatuji, že jako chlapec v době končících čtyřicátých let po komunistickém puči, jsme slýchával, že komunisté vydrží tak maximálně pět let a pak že jediná cesta ven z nacionalismu a totality bude vytvoření spojených států Evropy. Tento ideál se asi přirozeně naplňuje i když v mnohých z nás ještě někde uvnitř je taková ta nacionální fobie - jakýsi strach. Dokonce i tady v Teplicích také řešíme rasové problémy. Nemyslím jen strach z Rómů, ale také z Arabů a stavbu jejich mešity.

Nyní jste se dotkl dalšího žhavého tématu, a proto se vás chci zeptat na vývoj vztahů mezi naší kulturou a islámem.
Já to vidím spíše jako teologický problém. My musíme začít s islámem vést dialog. Snaží se o to papež, musíme se o to snažit i v Teplicích. Mám na stole korán a věřím, že až mešita bude postavená, vypravíme se tam. Máme s dialogem zkušenost. Čeští salesiáni jsou v Bulharsku, kde vedou dialog s pravoslavnou církví. Na lidské rovině se vždycky domluvíme. Jestli pak ve vztazích začne hrát roli ideologie a ne víra, tak je konec. Pak přichází na řadu politika, která sleduje zpravidla jiné zájmy než náboženství. Tam se pak musíme smířit s tím, že dohoda není možná. To je ale záležitost nejenom vztahu k islámu, nýbrž i ve vzájemných vztazích.

Islám však má už od Mohameda v základním programu nerozlučnost náboženství, politiky a kultury. Není to právě začátek konce v dialogu?
Pokud tam bude snaha o politickou moc, pak se samozřejmě dialog s islámem stane problémem. Ale věřím, že poctivý věřící muslim je ve stejném nebezpečí sekularizace (zesvětštění) jako kterýkoliv křesťan. Myslím, že sekularizace je jakýsi jev, který je v plánu spásy a že společný boj proti němu nás možná i s muslimy spojí. Možná je to ale hereze...

Ne, věřím, že po tomto rozhovoru vás nikdo za heretika neprohlásí. Mladost vašich myšlenek a dílo, které tady vy všichni salesiáni na Teplicku děláte, si jistě zaslouží místo v našem diecézním časopise, a já vám děkuji za tento rozhovor.

Uveřejněno: 5.8.2004     Počet přečtení: 2817
Články tohoto autora:
Zpět na minulou stránku