Zdislava Zdislava - http://www.biskupstvi-ltm.cz/zdislava
 
Zajímavá místa - Dobrodružství křesťanského pralesa
P. Michal Podzimek, šéfredaktor
Foto: P. Michal PodzimekPři pohledu na naši křesťanskou Evropu žasneme nad bohatou historií, kterou potkáváme na každém kroku ve formě katedrál, měst, školství, zdravotnictví… To všechno přineslo křesťanství, to všechno je naše slavná minulost. V současnosti jsme my křesťané vnímáni spíše jako něco ospalého, kostnatého a možná i přežilého... Má křesťanství především v našich Čechách a konkrétně v severních Čechách nějakou naději?

O tom všem jsme rozjímal při dvouhodinové cestě tropickým pralesem s malajským průvodcem Sádibem, který mi prosekával mačetou cestičku k jeho domovu. Cílem byla malebná horská vesnice Kiau Nuluh (čti Kijaunulu), která na stráni ve výšce 1200 – 1500 metrů nad mořem vypadá jako barevná perla uprostřed nekonečné temné zeleně deštného pralesa. Cílem však nebyla vesnice samotná (i když jsem se již dva dny těšil na mýdlo), nýbrž moji domorodí přátelé, kteří slibovali, že mi představí své křesťanství.
Podobně jako při setkání s křesťany na Srí-Lance před lety, i křesťané severní části ostrova Borneo v Jihočínském moři zanechali trvalou stopu v mém životě. A proto jsem se rozhodl, i na doporučení otce biskupa Koukla, o tento duchovní zážitek podělit s vámi.

Cestou-necestou
Individuální cestování po souši v oblasti rovníku není nic jednoduchého a už vůbec ne pohodlného. Stovky kilometrů bahnitých nebo špatných asfaltových cest, po kterých se zde cestuje mezi vesnicemi, činí tento „třetí svět“ mezi Asií a Oceánií poměrně málo známou částí zeměkoule. Na bílé turisty zde narazíte spíše náhodně. Na pohodlí klimatizovaných hotelů, na čistotu a hygienu se musí mezi domorodci naprosto zapomenout. Zabíjení švábů nebo obřích pavouků před večerní hygienou v „koupelnách“ je běžná procedura.
Přesto z tohoto zeleného a vlhkého koutu zeměkoule nezadržitelně přichází renesance hodnot, které nám jsou tak drahé.

Trochu náboženské historie Bornea
Původním přírodním náboženstvím zde byly až do šestnáctého století animistické kulty s krvavými rituály. Ještě ani dodnes se nepodařilo přesvědčit všechny pralesní kmeny, aby nelovily pro svá božstva lidi, nepojídaly je a nezdobily jejich lebkami vchody svých chatrčí.
V sedmnáctém století sem po moři dorazil islám, který si s mnohými místními kulty ohněm a mečem poradil a pokud je zcela nevymýtil, pak je zahnal hluboko do lesů. I dnes zde hluboko v pralesích přežívá kmen známých Dajáků – lovců lebek.
Nizozemci, Holanďané a později Britové během novověku přinesli křesťanství, většinou v protestantské formě. Katolická církev sem dorazila prakticky až ve dvacátém století, po rozpadu koloniální říše. Severní část Bornea byla totiž pod vládou Britů, a proto zde bylo možné vyznávat jen anglikánství. Díky anglikánům, ale i díky různým charismatickým církvím a křesťanským sektám se obyvatelé Sarawaku a Sabahu (tak se jmenují provincie severního Bornea) naučili ctít křesťanského Boha. Provincie Sabah je velká asi jako naše republika, takže procestovat ji za čtrnáct dní není problém. Na většině území je stejně jen neprostupný prales nebo plantáže, proto míst stojících za navštívení je poměrně málo.

Jenom Alláh
Muslimové se za své náboženské nadvlády dopustili jednoho husarského kousku, který má dnes úsměvný následek. Když totiž učili původní Malajce úctě k jednomu a pravému Bohu, vnesli do malajštiny jako jméno pro Boha pochopitelně slovo „Alláh“. Jenomže toto slovo se stalo natolik součástí jazyka (malajština se dnes píše latinkou jako čeština), že se malajské slovo „Alah“ používá na označení Boha všeobecně. Když tedy otevřete malajský lekcionář nebo Bibli jako takovou, nebo když posloucháte mši v malajštině, prakticky jediné, čemu rozumíte, je slovo „Alah“. „Na počátku tedy Aláh stvořil nebe i zemi…“, tak to jsem se dozvěděl hned na první straně Písma svatého.

Křesťanství roste v bolestech
Dnes je v Malajsii oficiálně okolo 30 % křesťanů, což je za poslední půlstoletí několikanásobný nárůst. Křesťanství – dnes hlavně katolictví – se zde šíří, především na severovýchodním Borneu. Střed a jih Bornea – nazývaný Kalimantan – je součástí Indonésie, kde je však křesťanství tvrdě potlačováno.
V malajské provicii Sabah, kterou jsme měl možnost místními autobusy a s domorodými průvodci procestovat, je však křesťanství oficiálně svobodné, ačkoliv zde nemá na růžích ustláno. Jelikož svobodná Malajsie je sdružením sultánátů a profilovala se před světem jako islámský stát, nemají křesťané, stejně jako hinduisté a budhisté, příliš naději na získání dobrého zaměstnání nebo dobré půdy.
Foto: P. Michal PodzimekDá se tedy říci, že v tropických nížinách, které jsou pokryty stovkami kilometrů čtverečných plantáží palmy olejové, je trochu bohatěji a lidé zde mohou na plantážích sehnat placenou práci. Proto zde žije téměř výlučně islámské obyvatelstvo. Věže a kopule mešit potkáte na každém rohu. Někdy je mešitou jen bambusová chatrč, ale nechybí na ní kovová kopulka s půlměsícem.
Křesťané jsou tedy vytěsněni spíše do hor (pohoří Kinabalu), nebo se živí řemeslem ve větších městech na severu ostrova. V horách – kde je klima pro cestujícího Evropana přeci jen o mnoho příznivější – jsou celé čistě křesťanské vesnice. Zde se však lidé k žádné placené práci nedostanou, nanejvýš pomáhají za peníze turistům a cestovatelům. Proto se zabývají pěstováním ovoce a zeleniny pouze pro svoje přežití a trochu pro obchod – na pokraji silnic prodávají svoje plodiny.

Domorodá vesnice
Vesnice Kiau Nuluh (jméno znamená „Tam, kde není voda“), kde jsme měl možnost trávit několik šťastných dní, je místem tak zapadlým, že ji nelze nalézt ani na podrobné mapě. Přesto zde žije okolo tisíce usměvavých křesťanských Malajců. Tito opálení lidé pěstují všude, kde se jim podařilo vypálit prales, vysokohorskou rýži, všechny druhy kořenové zeleniny, kaučukové stromy, banány, ale i jahody a jablka, zkrátka vše, co nesnese tropická vedra, které jsou stále v nížinách.
Lidé sem přišli až v polovině 20. století, protože zde nebyl žádný pramen vody. První příchozí obyvatelé si udělali bambusové akvadukty a z okolních vysokých hor stáhli těmito důmyslnými vodními systémy celé potoky. Dodnes – ačkoliv sem dorazily i plastové vodovodní trubky – zde můžeme vidět několik domů, před které vede otevřený bambusový akvadukt.

Církev zblízka
Ve vzdáleném městečku Bundu Tuhan vznikla na konci 20. století farnost s kostelem sv. Pia X. Z této farnosti se pak duchovně spravuje i naše vesnice Kiau Nuluh, kde si katolíci postavili na skalním ostrohu kapli (velikosti většího kostela), která je zasvěcena svatému Ireneovi.
Stát se křesťanem je pro Malajce bytostná záležitost, jak mi řekl průvodce a dnes i přítel Jassin Miki. Když jsem se mu snažil lámanou angličtinou vysvětlit, že „u nás se lidé sice dávají pokřtít, ale potom víru nepraktikují“, jen nevěřícně kroutil hlavou a nechápal, jestli si vymýšlím, nebo tak špatně mluvím anglicky.
Stejně tak nemohl pochopit, jak mohou existovat ateisté nebo lidé k víře lhostejní. Termín „bez vyznání“ sice v angličtině znal, ale každý „bez vyznání“ je u nich chápán jako „nezařazený věřící“ – tedy nečlen žádné náboženské skupiny, člověk s vlastním božstvem. Člověka bez víry nebo s vírou v nějaké věci či jen sebe, to zde opravdu neznají.
Kiau Nuluh je tedy z 99 % křesťanská a jedno procento jsou lidé bez vyznání, což znamená, že asi deset lidí ve vesnici jsou šamany nebo léčiteli, kteří se nevzdali úcty k přírodním božstvům a nejsou tedy pokřtěni.
Katolíků je většina vesnice a s protestanty udržují bezproblémový poměr. Často jdou vyznání napříč rodinami. V rodině Miki, ve které jsem bydlel, je devět sourozenců, z nichž je pět katolíků a čtyři členové sboru místní evangelikální církve. Mnohdy jediným motivem k rozhodnutí se mezi katolickým a protestantským křtem je rozdílný názor na chápání eucharistie či církevní disciplíny.
Foto: P. Michal PodzimekO to více však místní katolíci uctívají eucharistii, ačkoliv jí ve své obci zatím nemohou trvale mít

Křesťanská neděle ve vesnici
Mladá katolická církev ještě nemá plně obsazené farnosti kněžími, ačkoliv bohoslovců stále přibývá. Důvodem je finanční nedostupnost vysokoškolského studia. To trochu zpomaluje nárůst počtu kněží. Kaple sv. Ireneje v Kiau Nuluh zatím tedy nemá vlastního duchovního. Proto sem každou neděli dojíždí z farnosti sloužit bohoslužbu slova některý z bohoslovců nebo laiků jako katechista (katechista není to samé co katecheta – katechista je laický misionář). Každý měsíc pak na jeden víkend přijede otec farář a po mnohahodinovém zpovídání odslouží v neděli v 9.30 mši svatou.
Těšil jsme se, že na neděli Dobrého pastýře přijede pan farář, jak mi moji přátelé mylně sdělili. Bohužel nakonec přijel jen bratr katechista a nepřivezl s sebou žádné liturgické náčiní. Byla tedy sloužena „jen“ bohoslužba slova.
Bylo zajímavé sledovat, jak šest set lidí včetně desítek dětí i starých putuje na bohoslužbu a plní do posledního místa prostornou kapli velikosti našeho kostela. Jiní pak vysazovali veliká okna, aby se další mohli dívat dovnitř. Katechetky mezitím přinášely papíry s omalovánkou Dobrého pastýře pro děti.
Bohoslužba začala jako všude na světě úkonem kajícnosti a pokračovala Kyrie, Gloria a vstupní modlitbou. Místní mládež za doprovodu dvou kytar zpívala písničky, ze kterých jsem rozuměl jen „Aláh – Aleluja“. Po vstupní modlitbě všechny předškolní děti (bylo jich asi padesát), které zaplnily uličku kaple, odešly s katechetkami do stínu nově postavené dřevěné fary. Po biblických čteních, evangeliu a kázání katechisty – ze kterého jsem pochopitelně nerozuměl vůbec nic – následovalo Krédo, přímluvy a Otčenáš.

Svatostánek v lidských srdcích
V kapli nebyl žádný svatostánek, jen prázdný oltář se dvěmi svícemi. Jak tedy zakončí tuto bohoslužbu místní katolíci, když podle svých slov tolik ctí eucharistii? Na tuto otázku jsem velmi brzy dostal nečekanou odpověď.
Po modlitbě Páně si celé společenství kleklo na betonovou podlahu kaple, stejně tak i venku před kaplí, a začalo se zbožně modlit dlouhou modlitbu směrem k oltáři. Jak jsme se dozvěděl, jednalo se modlitbu duchovního svatého přijímání, kterou se máme i my možnost modlit, kdykoliv chceme, ale nemůžeme, přijímat Nejsvětější svátost.
Foto: P. Michal PodzimekRaději jsme se později nepokoušel u nedělního oběda sdělovat, že u nás kněží slouží mnohde čtyři i pět mší za neděli vždy pro několik lidí, a tím chtějí „udržovat historické farnosti při životě“. Určitě bych se dočkal dalších zdvořilých, ale naprosto nevěřících úsměvů, nebo by mi dali lekci angličtiny.

Mládí bývá krásné
Takto mladá a opravdová je rychle rostoucí malajská katolická církev. Do budoucnosti hledí optimisticky, i když obavy z možného pronásledování (jako v sousední Indonésii) či ze špatné ekonomické situace tuto radost trochu kalí.
Chudoba je v těchto křesťanských vesnicích vidět na první pohled, přesto si však téměř nikdo nestěžuje. Na otázku „Co nejvíc od nás potřebujete“ se moji přátelé v rodině Miki jen smáli s odpovědí: „Všechno máme“.
A mají pravdu. Koupelnu a záchod mají sice na dvorku, jídlo jen z vlastního pole, oblečení z „druhé ruky“ od obchodníků, peníze téměř žádné a léčí se jen bylinami z pralesa – ale mají krásnou, čistou, upřímnou a mladou víru v Ježíše Krista, a tu jsem jim opravdu trochu záviděl.

Budoucnost?
Malajci mají jazyk, který se velmi dobře vyslovuje a má zcela stejné hlásky jako čeština. Nedivil bych se, kdybychom za pár let potkali i u našich oltářů tyto drobné, snědé a usměvavé lidi v ornátech či řeholních šatech…

Uveřejněno: 24.9.2004     Počet přečtení: 32767
Články tohoto autora:
Zpět na minulou stránku