Zdislava Zdislava - http://www.biskupstvi-ltm.cz/zdislava
 
Za poznáním - Elijáš – ohnivý soudce nevěry Izraele
P. Jiří Voleský
Elijáš na voze ohnivém vznesen k nebesůmProrok Elijáš je bezesporu jednou z nejzajímavějších postav Starého Zákona. Zanícený nadšenec a neohrožený bojovník za věc Boží, na jehož slova reaguje nebe sesíláním ničícího a očišťujícího ohně, něžný a pozorný host v domě zoufalé vdovy, hluboký mystik, setkávájící se s Bohem tváří v tvář v jemném, neznatelném vánku na Boží hoře. Tak široké a bohaté rozpětí má tato výrazná duchovní osobnost Staré smlouvy. Elijáš se rodí do doby velice těžké a komplikované, přičemž svým zářným příkladem potvrzuje prastarou pravdu, že nejen v přírodě, ale především v lidské společnosti, právě veliký tlak, utrpení a „neřešitelné“ problémy jsou často přímým důvodem pro formování „diamantů“ – velikých a kladně oslovujících osobností, zanechávajících výraznou Boží stopu v dějinách tohoto světa. Prorok žije v době příklonu severního Izraelského království k pohanství prostřednictvím diplomatických mezinárodních smluv a sňatků, které s sebou nevyhnutelně nesou přílišnou náboženskou toleranci a spojování neslučitelných náboženských pohledů. Je to období 1. pol. 9. stol. př. Kr., za vlády izraelského krále Achaba a jeho vlivné a ctižádostivé manželky Jezábely, bývalé týrské princezny vášnivě uctívající pohanského boha plodnosti Baala. Achab si svým nábožensky neslučitelným spojenectvím s Tyrem a tím s celou Fenicií zajišťuje klidné severozápadní hranice. Zároveň přesvědčuje judského krále Jóšafata o nutnosti politického spojenectví a tím si kryje bezpečí z jihu. Naopak na východ má mocné nepřátele, které se mu však daří s obdivuhodnou silou držet zpět od bezprostředního ohrožení. Severovýchod je obýván nepřátelskými a ctižádostivými Aramejci (dnešní Sýrie), východ stále se vzmáhající krutou a násilnou mocností Asyřanů, jihovýchod je pak pod vlivem tehdejších silných králů říše Moabitů též horkou hranicí. Z tohoto pohledu se dnes nedivíme, že král Achab se cítil oprávněn dělat mnohé kulturní i náboženské kompromisy v zájmu pokojných spolupracujících vztahů k menším sousedům na zapádě, aby mohl veškerou státnickou a vojenskou energii zaměřit na odrážení mocných východních nepřátel, jež nebylo možné držet v odstupu „rozumnými“ smlouvami. Bible však tuto příliš lidskou diplomacii odsuzuje jako slepou uličku pro celý Izrael, který je přeci především samotným Bohem vyvolen k ryzímu příkladu čistoty náboženského vyznání a k nekompromisní věrnosti jedinému Bohu – Jahvemu, Hospodinu Izraele. Elijáš jako jakýsi „zoufale“ osamocený představitel této ryzí víry a věrnosti Hospodinu byl touto situací předem předurčen k radikálnímu duchovnímu boji na život a na smrt.

Zvěstovatel Božího soudu – sucha a hladu
Prvním výrazným projevem Božího muže je vyhlášení dlouhodobého sucha a s tím svázané neúrody a hladomoru pro sev. izraelské království. Elijáš je nucen říkat nepříjemné věci, které mu jistě nevynesou uznání a chválu lidí. Nejen to,ale Elijáš je za toto poselství pronásledován z těch nejvyšších společenských vrstev hrozbou popravy za tuto opovážlivost. Boží pravda je jednoznačná: odpad od víry je ve svém důsledku nutně doprovázen ohrožením života. Lidé věří s královou a královninou podporou v pohanská mrtvá božstva a tím se uzavírají Bohu živému – jedinému prameni i lidského pozemského života. Zhoubné sucho a smrtonosný hladomor tuto logickou pravdu jen konkrétně potvrzují. Jestliže by se však nenašel nikdo, kdo bude ochoten pro pravdivé vysvětlení situace jít se svou kůží na trh, mohlo by mít vše i velice neblahé náboženské důsledky pro všechen lid – například naprostá náboženská skepse vůči Bohu, který je dobrý a všemohoucí. Jak se na všechnu tu nespravedlnost a krutost může Bůh dívat? (nově se ozývající moderní otázka z „nevěřícího“ tábora, - dokážeme na ní alespoň částečně odpovídat?) Elijáš přes hrozbu smrti ze strany mocných jasně prohlašuje: Sucho a hladomor není výsledkem magie a náboženských rituálů, ani pouze spravedlivým trestem Božím, ale spíš nutným důsledkem odpadu člověka od pravého Boha a zároveň výchovným Hospodinovým prostředkem, který chce člověka zachránit, ne zničit. Tak se stává Elijáš (aniž to tak musel sám v té době vnímat, - byl přece rozeným tvrdým bojovníkem za pravdu) vykladatelem utrpení jako blahodárného prostředku Boží výchovy a zároveň nutného důsledku odpadu lidí od Boha.

Plamenný prorok Božího ohně
Když si pročteme biblické příběhy o Elijášovy, spontánně nás napadne, jak byl tento Boží služebník nerozlučitelně spjat s ohněm. Už sžírající síla nemilosrdného slunce, které ničivým vedrem a suchem hubí vše živé, je prvním náznakem Elijášova sepjetí s ohnivým živlem. Prorok kromě toho svolává na hoře Karmelu oheň z nebe jako důkaz pravého Boha při sporu s Baalovými kněžími. Oheň bez problému stráví nejen obětované dobytče, ale i celý kamenný oltář, zeminu kolem a vysaje mnoho věder vody, jež byla předem na Elijášův rozkaz vylita na připravený oltář. V tomto vrcholném veřejném Božím zjevení je nejen nebe a oběť stravována ohněm, ale oheň se zmocňuje i země, vody a kamene. Nakonec i dohra celého ordálu (Božího soudu), totiž rituální poprava svůdců lidu – 450ti Baalových pohanských proroků a kněží, je jakýmsi ničivým ohnivým vyvrcholením očisty nevěrného národa.
Nakonec i závěr Elijášova pozemského života je ve znamení ohnivého živlu. Prorok je před očima svého žáka Elíši uchvácen do nebe uprostřed ohnivých plamenů. Elijáš ve svém zanícení pro Boha, jeho čest a jeho pravdu, hoří jako plamen nekompromisně ničící každou lež, lhostejnost a nevěru, jako oheň svým kázáním i svými skutky bolestně očišťuje vlažnost, nedostatek věrnosti a lásky k Bohu svých soudobých bližních, tonoucích ve zmatku nejasnosti náboženského vyznání a ve strachu před násilnou politickou mocí, která ke svým záměrům využívá překrouceného a rozmělněného náboženství. Vždyť jak lépe ovládat lidi a držet je v šachu strachu před trestem, nežli skrze zneužití náboženské víry. Oheň je tedy nejtrefnějším vyjádřením nejen Elijášovy povahy, ale především blahodárné očišťující síly jeho ryzí víry. Přímočarost, ryzost, plná angažovanost, aktivní nadšení pro Boží věc, - to je i pro nás nesmrtelné svědectví Elijášova příkladu.

Uveřejněno: 5.2.2005     Počet přečtení: 2151
Články tohoto autora:
Zpět na minulou stránku