Zdislava Zdislava - http://www.biskupstvi-ltm.cz/zdislava
 
Rozhovory - Farář-optimista Augustýn Števica
P. Michal Podzimek, šéfredaktor
P. Augustýn ŠtěvicaZajedete-li někdy do Libáně, malého městečka kdesi v polích mezi Jičínem a Poděbrady daleko od hlavních cest, a pokud zajdete na faru či do kostela, pak poznáte nezdolně optimistického usměvavého kněze s mírným slovenským přízvukem. To je P. Augustýn Štěvica, farář, kterého vám chci v tomto čísle přestavit. Jednoho deštivého „dušičkového“ dne jsem ho navštívil i já, a tak vznikl tento rozhovor:

Otče Augustýne, jste Slovák, a tak první otázka je nasnadě: Jak jste se jako kněz dostal do Čech?
Když jsem se chtěl stát knězem, neměl jsem tehdy na výběr. Na Slovensku jsem tehdy (v 80. letech) studovat nemohl, protože jsem měl odbornou školu. Komunisté tehdy nařídili, že v kněžském semináři v Bratislavě mohou studovat jen ti, kteří mají vystudované gymnázium.
Ale ani přihlášku do litoměřického semináře, zřízeného pro všechny české diecéze, nešlo podat lehce. Musel jsem v Čechách nejdříve získat trvalé bydliště. Proto jsem odešel k řeholním sestrám do Mendryky (u Litomyšle), kde jsem provozoval své „druhé povolání“ topiče. To byl takový můj noviciát, protože za čtyři roky každodenní služby u řeholních sester jsem velmi dobře poznal jejich náročný život a jejich spiritualitu. Odnaučili mě říkat slova typu: „nejde to“ nebo „nechce se mi“…
Někdy nám v dnešní církvi tento zápal trochu chybí, a když přijdou obtíže tak rezignujeme. Ale sestry ty tehdy řekli: „Tohle se udělá“, a nikdo o tom nebude diskutovat...
Osobní propojení s řeholními sestrami mi zůstalo až dodnes. Ony se za mne modlí a já za ně sloužím mše svaté. Myslím, že pro kněze je to důležitý rozměr duchovního života.

Také ve vaší rodině je několik řeholnic.
Ano, jsem z pěti sourozenců: Jeden je řeholní bratr, já diecézní kněz, jeden bratr se oženil a dvě z mých rodných sester jsou také řeholnice z řádu sv. Vincence, jedna z nich pracovala tři roky také na misii v Rusku. Dnes je představenou…

A jak jste se dostal zrovna do Litoměřické diecéze? Z kláštera u Litomyšle je do Litoměřic přeci jen ještě dlouhý kus cesty?
Říká se správně: „Nikdy nekřič, že sem tvoje noha nevkročí!“ Protože přesně to jsem si říkal, když jsme v roce 1975 navštívil během služební cesty (pracoval jsem tehdy ve Výzkumném ústavu) město Most v naší diecézi. Vzpomínám jak jsem tehdy v tom ještě „starém Mostě“ seděl v cukrárně a díval se na náměstí, jak se připravuje přesun kostela Panny Marie.
Léta uplynula, já mezitím bydlel u sester, pak studoval v Litoměřicích a v Praze teologii a najednou v roce 1993 jsem se stal jáhnem a potom kaplanem právě v tom Mostě.
Tehdy tam působil již velmi nemocný P. Janáč, který byl stižen parkinsonovou nemocí, a tak jsem kromě jeho každodenních návštěv v nemocnici prakticky vedl celou farnost sám. P. Janáč byl můj velký kněžský vzor, nějak jsme si padli do oka, a i když nebylo všechno perfektní, snažili jsme se táhnout za jeden provaz.

Ještě jste ale neodpověděl, proč jste se rozhodl studovat právě za litoměřickou diecézi? Mendryka, kde jste měl trvalé bydliště u sester, je přeci až na moravsko-české hranici?
Nechtěl jsem mít žádnou protekci ani sloužit někde v prestižní oblasti. Rozhodl jsme se, že když sloužit, tak někde, kde to je opravdu tvrdé. Proto jsem se po zkušenostech rozhodl právě pro severní Čechy. Znal jsme místa v této diecézi, kde tehdy také byly řeholní sestry, za kterými jsem jezdil – Sloup, Krásná Lípa…
O naší rodině se říká, že má „silnou vůli“. Něco na tom bude, a snad proto jsem se rozhodl, že půjdu sem do této diecéze. Ale nechci se chlubit, měl jsem samozřejmě strach a taky mi dlouho moc dobře nešla čeština. Ale když se člověk modlí, tak Pán Bůh vždycky někoho na pomoc pošle. Vzpomínám například, že v Mostě chodil do kostela jeden pán, který mi vždy po mši dal seznam slov, která jsem špatně vyslovoval, a já se to pak do příště naučil. Takto mi Bůh pomáhal uvádět se do jazyka.

Vidím, že rád vzpomínáte na Most, to určitě budou mít mostečtí radost, až budou číst tento rozhovor. Pak jste se ale dostal sem do Libáně, což je úplně jiný kout diecéze (Poděbradsko) a jiný druh pastorace (spíše venkov). Představte nám tuto farnost.
Ano, pastorace v Mostě, zvláště pokud jsem byl na to sám, byla velmi náročná. Hodně bohoslužeb, nemocnice, někdy denně čtyři pohřby v krematoriu… Bylo toho hodně, ale jsem rád, protože si nedokáži představit lepší uvedení do opravdové pastorace. Po dvou letech již však tento stav nebyl udržitelný. Pan vikář mi tehdy řekl, že pan biskup se ptá, jestli tam chci zůstat. Já jsem věděl, že další léta to tam sám bez kaplana táhnout nemůžu. Tak jsem si řekl, že to nechám na Boží prozřetelnosti a pokud budu někde jinde potřebný, tak půjdu dál.
Jsem takový zvláštní případ: přišel jsem z velkého města do vesnice, zpravidla to bývá naopak. Ale Libáň je pěkné místo, dva roky po mém nastoupení dokonce dostala statut města. Říkám od té doby našim radním – také jsem totiž žehnal prapor novému městu – aby si toho statutu vážili a zase to neztratili. Už se totiž stalo třikrát, že byla Libáň městem a potom zase jen obcí…
Když jsem došel na faru, tak hned za mnou přišli řeholní sestry, které mi zde pomohly dávat postupně faru dohromady, aby byla obyvatelnější. Dlouho jsem se tady zabydloval, muselo se tady dát mnoho nového, topení, sociální zázemí… zkrátka byl to takový úplně nový začátek.

Libáňský kostel sv. Ducha z r. 1757A jaká je farní obec?
Starám se o čtyři farnosti: Libáň, Bystřici, Markvartice, Osenice a v nich další obce. Lidí není moc, je to tady v kraji takovým heslem, že lidé jsou více zahrabáni ve zdejší zemi, než aby mysleli na Pána Boha. V neděli přijde do kostela několik desítek lidí – okolo padesáti. Jsou zde dobré vztahy mezi obcí a církví, také učím několik dětí ve škole pravidelně a před Vánocemi a Velikonocemi dělám ve škole osvětu. Libáň je úplně na hranici s diecézí v Hradci Králové, takže také někdy vypomáhám v sousedství v Kopidlně u Jičína.
Je zajímavé, že dnes mnozí lidé do kostelů sice nechodí, ale mají o ten svůj kostel v obci zájem, a tak se dá s jejich pomocí leccos opravit a vylepšit. Za těch devět let, které jsem zde, jsme již udělali spoustu práce a oprav.

Také zde byl na návštěvě pan nuncius Giovanni Copa. Jak jste ho dostal sem do malé Libáně, když se ho nepodařilo pozvat mnoha kněžím ani do velkých měst pro jeho pracovní vytíženost.
Otce nuncia Copu jsem znal ještě jako bohoslovec. Byl jsem mu jednou přidělen v katedrále v Praze, abych mu pomáhal při oblékání při nějaké slavné bohoslužbě. Tam jsme se seznámili a potom, když jsem byl vysvěcený, chtěl jsem ho pozvat do Mostu. On mi tehdy napsal dopis, ve kterém to přislíbil s tím, že se to musí pořádně připravit. Pak jsem byl ale přeložený do Libáně a on na svůj slib návštěvy nezapomněl. Naopak mi napsal, že v tomto koutu Čech ještě nikdy nebyl a tak přijel. Byla to velká sláva a zpestřila náš jubilejní rok 2000, který otec nuncius tady s námi zakončil. Také byl na místním městském úřadu a zapsal se do jako vzácný host do kroniky města.
P. Augustýn ŠtěvicaPřípravy a pohoštění se opět ujaly moje řeholní sestry, které všechno uklidily a navařily. Otec nuncius se jen divil a ptal se, jak dlouho jsme to připravovali. Nemohl uvěřit, že sestry to měli všechno napečené a připravené za pouhé tři dny před jeho návštěvou.

Co kromě bohoslužeb a zvaní významných osobností vaše farnost dělá a co považujete v pastoraci za zvláště potřebné?
V roce 2000 jsme začali tradici pravidelných duchovních obnov farnosti. Každý rok v adventu a postě pozvu vždy nějakého kněze, aby zde udělal nějakou rekolekci pro zdejší věřící a tak se všichni povzbudíme. Spojíme se také samozřejmě se všemi okolními farnostmi a tak se nás zde schází někdy až sedmdesát k těmto společným duchovním obnovám. To občasné společenství je pro všechny důležité, jsou zde velké vzdálenosti z farnosti do farnosti a často se jinak nevídáváme.

Nějakou duchovní myšlenku na závěr, něco čím žijete a s čím byste se chtěl v naší diecézi podělit?
Snad především to, aby člověk neztrácel optimismus, protože nářky a slzy ničemu nepomohou. Důležité je v lidech vzbuzovat pocit odpovědnosti za jejich farnosti. Že nás je málo není podstatné, ale podstatné je, abychom jako křesťané opravdu žili.

Děkuji za rozhovor

Uveřejněno: 24.1.2005     Počet přečtení: 28548
Články tohoto autora:
Zpět na minulou stránku