Zdislava Zdislava - http://www.biskupstvi-ltm.cz/zdislava
 
Rozhovory - Pět let v Jablonném
Jan Macek
P. Bernard Špaček, foto Jan Rosenauerdominikán P. Bernard Špaček

Jakým způsobem jste se dostal do Jablonného a jak jste prožil dobu svého působení zde?
Na to, jak jsem se dostal do Jablonného, je odpověď velice jednoduchá: člověk dostane papír a stěhuje se. O těchto věcech rozhodují představení. V řádu je to otec provinciál, na diecézní úrovni zase otec biskup. Takže jsem se z Hradce Králové přestěhoval do Jablonného v Podještědí a šlo to v podstatě velice rychle a snadno.
Co se týká těch čtyřech roků tady, určitě to byla štace poměrně náročná – dílem proto, že je zde hrob svaté Zdislavy, světice, která je jednak hlavní patronkou naší diecéze, jednak světice, která má, abychom řekli světskou terminologií, popularitu. Navíc je to také areál poměrně veliký na údržbu a v našem prostředí, kde neoplýváme finančními prostředky, tak zajistit běžný chod tohoto areálu se všemi potřebami je poměrně náročné.

Jak jste reagoval na to, že jdete právě k hrobu svaté Zdislavy, která je zakladatelkou a podpůrkyní zdejšího dominikánského kláštera?
Myslím, že jsem o tom v jednom čísle Zdislavy už hovořil před čtyřmi lety, kdy jsem do Jablonného nastupoval. Pro mne Jablonné a Zdislava nebyly neznámé pojmy, protože ještě v období komunistické totality a normalizace, v období působení otců Jindřicha a Františka, jsem do Jablonného jezdil jako mladý bohoslovec a v roce 1976 jsem zde tajně skládal své první řádové sliby a dokončoval jsem zde svůj noviciát. Proto jsem trochu věděl, kam jdu. A co se týká svaté Zdislavy, musím říci, že po celé období mého kněžského působení od roku 1981 mne provázela a člověk se snažil šířit její úctu, protože všude jsme si jako kněží uvědomovali potřebu zdravých křesťanských rodin, jejichž patronkou svatá Zdislava je. Dokladem takové „práce“ na zdislavském kultu je také kostel svaté Zdislavy na Prostřední Bečvě, který tam mí bývalí farníci postavili a kde prožiji teď víkend 21. května, kdy si připomínáme desáté výročí kanonizace svaté Zdislavy.

Jak jste prožíval samotnou kanonizaci svaté Zdislavy před deseti lety?
Bylo to u televize v Uherském Brodě, protože jsem tam v tu dobu působil v klášteře a všichni jsme nemohli odjet. Zajišťoval jsem bohoslužby doma, tak jsem tu slavnost nakonec prožil u televize – podstatně pohodlněji než ti, kteří stáli na letišti v mé rodné Olomouci. Také jsem viděl více, než mohli vidět přímí účastníci, ale zase jsem přišel o tu atmosféru, kterou prožívali ti, kteří byli bezprostředně u toho.

Svatořečení bylo ovšem „jen“ oficiálním potvrzením úcty, která tu již byla…
Musíme si uvědomit, že paní Zdislava z Lemberka září na historickém nebi již několik staletí jako stálice. Není to nějaká pouhá pomíjivá popularita herce nebo zpěvačky, ale je vzorem pro mnohé, protože je zosobněním skutečných duchovních a mravních hodnot, které nepomíjejí, ale mají svou skutečnou hodnotu. Navíc jak se zdá, její záře nepohasíná, ale jasně září do třetího tisíciletí. Proto mohl také papež Jan Pavel II. napsat ta slova: „Vyzývám lid třetího tisíciletí, aby napodoboval svatou Zdislavu, která zajisté podává výtečný příklad křesťanské ženy a manželky, zbožnosti a účinné lásky.“ Ta slova adresoval nejenom naší diecézi v roce 2002, ale všem křesťanům. Bylo to v listu biskupu Kouklovi při příležitosti 750. výročí úmrtí svaté Zdislavy, který se předčítal při slavnostní bohoslužbě, která byla zde v Jablonném.

O zdislavské úctě se nyní hodně píše. Jak vypadá v praxi, a jak konkrétně tady v Jablonném?
Byl jsem teď docela mile potěšen, když nedávno v pořadu 100 největších Čechů, kde ovšem kromě skutečných velikánů historie i přítomnosti se objevili vrahové národa a lapkové, bylo tam také několik národních světců a mezi nimi i jméno paní Zdislavy. To je jakási jiskérka naděje, že si náš národ uvědomuje nejen své kulturní, ale i duchovní a mravní kořeny. Jinak bych řekl, že jsme svědky, že úcta svaté Zdislavy se šíří, sílí. Ta slova Svatého otce jsou prorockou vizí do budoucnosti, takže letos při hlavní pouti 28. května budeme předávat relikvii svaté Zdislavy na Filipíny. Přijede velvyslankyně Filipín, která oficiálně převezme drobnou částečku z kosterních pozůstatků pro filipínskou farnost, která si o ni požádala. Dále máme zasílat relikvii také do státu Alabama do kláštera dominikánských mnišek. Ne každé žádosti můžeme vyhovět – přišla také žádost například z Japonska. Tady vidíme, že úcta svaté Zdislavy ve světě se šíří. Co se týká naší vlasti, která je silně sekularizovaná, tak pochopitelně je určitý náboženský problém, nicméně jsme svědky, že několikrát do roka z různých částí naší vlasti přicházejí věřící, aby si u hrobu svaté Zdislavy vyprošovali potřebné dary, milosti plnění svých stavovských povinností, nebo aby u ní hledali pomoc a radu v neřešitelných situacích, do kterých je život přivádí. A není to jen z naší vlasti, pravidelně je zde polská pouť, či z německé strany jsou zde dokonce pravidelné bohoslužby. Místní farnost se nevymyká našim podmínkám – jsme sice malým společenstvím, ale myslím že docela živým – pravidelných návštěvníků na bohoslužbách je kolem čtyřiceti věřících. Je to stabilní počet, který se nijak výrazně nezvětšuje, ale ani se nezmenšuje, což je vždycky dobré znamení. Jistěže místní věřící si uvědomují význam svaté Zdislavy. To je vidět, když klečí u jejího oltáře a svěřují jí své záležitosti.

Koncelebrace s Dominikem Dukou, foto Jan RosenauerJak byste komentoval fakt, že právě kraj, kde žila tak „významná“ světice, je tak ateistický a tak málo se v něm projevuje zbožnost a úcta k Bohu?
Za to nemůže svatá Zdislava. Ty, kteří zde věřícími byli, jsme odsud vyhnali. Je trošinku problém, že ten stav společnosti, ať už se na to díváme jakýmkoli způsobem, jsme si způsobili sami. Jednu zajímavou myšlenku řekl kardinál Schönborn, vídeňský arcibiskup. Pochází odsud ze severu, z naší litoměřické diecéze, a určitě to není člověk, který by žil v nějaké zatrpklosti kvůli tomu, že jejich rodina odtud byla odsunuta a že přišli o majetky, které tady měli. Nicméně řekl, že je to dobře, že v této oblasti je hrob svaté Zdislavy. A jestliže Zdislavu mimo jiné vnímáme také jako velkou pomocnici a těšitelku zarmoucených a nemocných, tak je potřeba ji vzývat také v naší oblasti jako tu, která léčí rány minulosti. Dobře známe a četli jsme výzvu našich biskupů při příležitosti 60. výročí ukončení 2. světové války, kde se jasně hovoří o odpuštění, kde se hovoří o smíření. Chceme-li, aby se tyto oblasti bývalých Sudet staly zase oblastí, která bude mít „jiný rytmus“ svého srdce, které se projeví pozitivněji v té rovině duchovní a kulturní, morální, tak musíme začít právě tady, u hrobu svaté Zdislavy. Musíme prosit, aby se zacelily rány, které na této krajině a lidech minulost způsobila. Minulost, která jistě přinesla mnoho bolestného na jedné i na druhé straně. Ale nejde donekonečna otvírat jenom starou ránu – a vidíme ten negativní dopad toho. Je potřeba, aby se rána zacelila a aby lidé byli naplnění křesťanskou láskou k sobě navzájem i ke kraji, ve kterém žijí, ve kterém pracují a ve kterém se také mohou modlit.

Oznámil jste, že brzy z Jablonného odejdete. Víte kdy, kam a případně jestli přijde nějaký váš nástupce?
Ne na všechny otázky jsem schopen odpovědět. Kdy a kdo přijde na mé místo je otázka mých představených a tuto otázku musejí vyřešit oni sami. Co se týká mě, měl bych po oslavách jubilea diecéze, které proběhnou v Litoměřicích 1. a 2. července, odejít do východních Čech, do královéhradecké diecéze, kde budu působit ve farnosti Horní Sloupnice. Odcházím z rodinných důvodů, protože mám nemocného bratra, o kterého je potřeba se starat. Zkoušel jsem to dělat tady v Jablonném, ale dost dobře to nejde skloubit. Proto jsem požádal, abych mohl odejít do farní duchovní správy, abych na bratra měl více času.

Děkuji za rozhovor.

Ptal se Jan Macek

Uveřejněno: 15.7.2005     Počet přečtení: 32767
Články tohoto autora:
Zpět na minulou stránku