Zdislava Zdislava - http://www.biskupstvi-ltm.cz/zdislava
 
Za poznáním - Svátky, slavnosti a jubilea v Bibli
P. Jiří Voleský
Boží lid Izrael slavil od nepaměti během každého roku tři hlavní poutní svátky, na které byl v době centralizace liturgického kultu na jeruzalémský chrám povinnen se dostavit každý dospělý izraelský muž. Byly jimi velikonoce, letnice a svátek stánků. Všechny tři slavnosti byly časově umístěny do důležitých zlomů vegetativního cyklu dozrávání zemědělských plodin, nebo v případě velikonoc do období vrhu jehňat a kůzlat. Z toho lze usuzovat, že svátky byly původně oslavou plodnosti stád a polí, která byla vždy chápána jako veliké nadpřirozené tajemství obdarování lidí k tomu, aby mohli zachovávat a rozmnožovat svůj život. Izraelité tyto zprvu ryze zemědělské svátky přeznačili posvátným charakterem klíčových okamžiků svých dějin, jež vždy chápali jako hlavní pramen poznání zjevujícího se pravého a živého Boha. Velikonoce tak dostaly hlubší význam vysvobození z egyptského otroctví, letnice byly poměrně velice pozdně přeznačeny na den vydání Zákona na Sinaji a svátek stánků připomínal izraelské putování pouští za svobodou a domovem v Zaslíbené zemi.

Tyto nejvýznamnější liturgické slavnosti však byly prostoupeny periodicky se opakujícími dny a roky odpočinku, jež v řádu sedmidení či sedmiletí zvaly člověka k posvátnému odpočinku ve společenství samotného Stvořitele. Sem patří starozákonní sobota či novozákonní neděle, rok odpočinutí či jubilejní rok.

Velikonoce – Pascha
Prastarý pastevecký svátek, který zajišťoval ochranu před stepními démony nemoci, neplodnosti a smrti, byl v izraelské době přeznačen událostí velikonoční noci v Egyptě, bezprostředně před izraelským exodem. Anděl Zhoubce, poslaný od Hospodina, prochází egyptskou zemí a hubí všechny prvorozené chlapce v rodinách a prvorozené samce ve stádech dobytka. Jen Izraelité, kterým je zjeven spásný, život zachraňující rituál, jsou od smrtonosného meče Zhoubce uchráněni. Onen rituál spočívá v porážce ročního beránka pro každou domácnost, přičemž krev obětovaného zvířete je nanesena jako ochranné znamení na veřeje izraelských příbytků. Hospodinův anděl Zhoubce nesmí vejít ve znamení smrti do dveří, na nichž spatří krev obětovaného beránka. Duchovní myšlenka zástupného trestu či zástupně prolité krve byla později Ježíšem pozvednuta do všezahrnující roviny Boží spásy pro celé likdstvo. Nový Zákon krásně zdůrazňuje tyto paralely mezi obětovaným beránkem staré smlouvy a Ježíšem Kristem, na kříži prolévajícím vlastní krev jako potvrzení nové smlouvy mezi Bohem a jeho lidem.

Letnice – svátek týdnů – žní
Původně též zemědělský svátek pšeničných dožínek byl později chápán jako slavnost připomínající darování Zákona izraelskému lidu na hoře Sinaji. V Exodu totiž čteme, že třetího měsíce po vyjití Izraelitů z Egypta dorazí lid k Boží hoře Sinaji, na které Hospodin předává Mojžíšovi, a tím celému svému lidu, posvátný Zákon spojující člověka a společnost s žehnajícím Bohem. První křesťanské letnice se udály právě v rámci tohoto svátku, kdy Duch svatý, seslaný zmrtvýchvstalým a oslaveným Kristem, vtiskuje do srdcí lidí Nový Zákon, nesený láskou, smířením a poznáním Boha.

Slavnost stánků – vinobraní
Poslední ze tří hlavních ročních slavností je veselá, často až rozpustilá oslava sklizně fíků a vinné révy. Byla provázena bohatým zpěvem, tancem a pitím opojného vína. Stánky stavěné z ratolestí palem a jiných ušlechtilých listnatých stromů sloužily původně jako provizorní příbytky pro slavící lid, neboť oslava trvala po celý týden a odehrávala se uprostřed vinic. Pro svoji těsnou spjatost s baalovským kultem plodnosti byl význam stánků přeznačen vzpomínkou na „bydlení ve stanech“ během izraelského putování pouští. Kromě toho vinná réva platila i v židovství za symbol stromu života, který je upomínkou na ráj a zároveň připomenutím mesiášské naděje, že jednou k tomuto Stromu, slibujícímu svým ovocem věčný život, Bůh opět otevře pro svůj lid přístup. Tento svátek časově spadal do podzimní rovnodennosti, kdy se v Kanaanu slavil začátek nového roku. Oslava Nového roku byla i pro Izrael velice důležitou připomínkou „Počátku“ stvoření a lidských dějin. Jako Stvořitel na počátku stvořil světlo a daroval životodárný živel – vodu, tak si to též v rámci slavnosti stánků Izraelité připomínali velkolepým osvětlením chrámového nádvoří a vyléváním vody z hlavního jeruzalémského pitného pramene k patě chrámového oltáře. Právě při tomto vyvrcholení svátku stánků, jak nám o tom referuje Jan, zvolá Ježíš uprostřed chrámového nádvoří: „Kdo má žízeň, ať přijde a pije! A z jeho nitra potečou proudy živé vody!“ Vstup člověka do nového roku byl posvěcen a provázen upomínkou na Boží dary světla a nového života s jejich výmluvnými symboly ohně a vody. Křesťansky již tento svátek nebyl přeznačen, zůstal živý jen na půdě židovství.

Rok odpočinutí
Každý sedmý rok byl ustanoven jako rok „odpočinutí“, spojeného opět se slavením. Tento rok měli být propuštěni na svobodu všichni otroci izraelského původu, měly být odpuštěny veškeré dluhy a pole, vinice a sady měly po celý rok zůstat ležem ladem, přičemž to, co se přesto urodilo (u vinic a sadů toho jistě nebylo málo), se nesmělo sklízet a bylo poskytnuto pro obživu chudých, nemajetných, případně zvěře. Tak jako člověk je vybízen k tomu, aby každý sedmý den uvolňoval veškerá pouta nesvobody a odpočíval společně se svým Stvořitelem, tak každý sedmý rok byla k tomuto osvobození a odpočinku pozvána celá společnost a hlavně celá obydlená příroda. Byla to celoroční oslava osvobození, důvěry v Boha, který dává chléb „svým miláčkům ve spánku“ a všeobecného pokojného odpočívání. Samozřejmě, že se všeobecněji prosadila teprve poměrně pozdě (patrně až v době makabejské), nicméně už samotný předpis musel působit nezvykle osvobozujícím dojmem pro člověka žijícího v atmosféře monarchického, přísně hierarchického uspořádání starověké společnosti.

Jubilejní rok
Každý 50., případně 49. rok byl slaven jako „jubilejní“. Toto hebrejské slovo je odvozeno od „jubal“, což je beraní roh. Troubením na něj byl totiž vyhlašován Nový rok, tedy všeobecná veliká slavnost. Jak již bylo řečeno výše, oslava Nového roku byla spojena s oslavou světla a života jako hlavních darů Hospodina pro člověka. Světla, které osvobozuje od temnoty, a života, který vítězí nad smrtí. Nový rok každého sedmého roku byl vyhlášen jako rok odpočinutí se všemi výše zmíněnými privilegii, a každý 50. rok, tedy mocnina sedmiletí (7 krát 7) jako období všeobecné nápravy veškerých majetkových změn. Veškerý nemovitý majetek (půda a pozemky) musel být tento rok navrácen do rukou původního vlastníka, případně jeho právoplatného potomka či dědice. Jinak platila pravidla odpočinku jako při každém 7. roce. Vydáním nabytého majetku do původních rukou mezitím zchudlých, často svévolně ožebračených lidí, napravoval veškeré nesrovnalosti a nespravedlnosti ve společnosti. Že to byl svátek také lehko zneužitelný určitými spekulanty je nabíledni. Nicméně ve většině případech působil opět nesmírně osvobozujícím a spravedlnost a rovnoprávnost obnovujícím impulzem pro celou společnost Božího lidu. To byl jistě důvod k radostnému a šťastnému slavení lidu, který se takto vědomě vracel pod plnější vládu Hospodinovy spravedlnosti a milosrdenství. (Nemusím snad podotýkat, že důsledné provádění těchto zákonitostí bylo v konkrétních izraelských dějinách zcela výjimečné.)

Jubileum diecéze
Z tohoto prastarého posvátného zvyku pramení i celoroční oslavy určitých „kulatých“ – jubilejních let křesťanských dějin spásy. V litoměřické diecézi slavíme 350. výročí od jejího založení. Není to ledajaké jubileum. Jak již bylo jinými zmíněno: 350 = 7krát 50.

Uveřejněno: 5.9.2005     Počet přečtení: 26345
Články tohoto autora:
Zpět na minulou stránku