Zdislava Zdislava - http://www.biskupstvi-ltm.cz/zdislava
 
Rozhovory - Laik „farářem“
P. Michal Podzimek, šéfredaktor
Michal OlekšákTento rozhovor jistě potřebuje odborný úvod, aby byl správně pochopen. V církvi už po staletí platí zákon, že skutečným a vlastním správcem církevních statků (časných i věčných, materiálu i duší) může být jen osoba, která má účast na svátostném svěcení (jáhen, kněz, biskup). Důvodem není to, že by svátost svěcení měla nějaký zvláštní vliv na pečlivost ve spravování církevního majetku, ale každý „vysvěcený“ (a jenom on!) zároveň může podle práva mít „moc řídicí“, která je ke správě potřeba (tzv. jurisdikce).
Nicméně církevní zákony pamatují i na mimořádné situace, především na ty nejpalčivější, totiž když vznikne nedostatek „vysvěcených“. To je a dlouhodobě zůstane problémem především našeho pokřesťanského pohraničí. Bohužel i Bohu dík s úmrtím pánů farářů a ostatních „svěcených“ správců svých farností neumírají ani kostelní budovy, ani fary, ani pozemky a povinnosti s nimi spojené. Tato situace se dosud řešila pouze jedním způsobem: „Neobsazené farnosti“ se přidávaly okolním, ještě fungujícím duchovním. Proto někdy stárnoucí nebo i zcela starý kněz, který spravoval před čtyřiceti lety svoji jednu farnost a filiální kostelíček, postupem času začal spravovat i další dvě, pak pět, pak sedm… Z takového Chomutova se například dnes spravuje dvacet farností a poutní místo Květnov k tomu.
Tím jsme se nejen v naší diecézi přiblížili k situaci, kterou lze nazvat neúnosnou – patovou. Proto chtě nechtě (dokonce ještě ze strany některých staromilců zcela nechtě!) správa těchto opuštěných venkovských farností přechází pozvolna do rukou „nesvěcených“. Ti nemohou právně získat „řádnou a vlastní právu“ do svých rukou (z toho se církev vyléčila již v raném středověku, a proto zavedla tyto zákony). Nicméně tito v očích práva laici mohou být tzv. „administrátory bonorum“ (doslova – správci dober (časných), pracovně nazývanými „administrátoři in materialibus (v materiálních věcech), aby se odlišili od těch, kteří tam mají správu duchovní, tedy „administrátorů in spiritualibus“.
I v naší diecézi se objevují laici, kteří pod vedením „vysvěcených“ – kteří jsou zde „in spirituálibus“ – vedou před církví i před státem správu opuštěných (spících?) historických farností. Vydal jsem se za jedním z nich, který je správcem několika farností v libereckém vikariátu, za panem Michalem Olekšákem, abych pro vás zjistil, s jakými radostmi a starostmi se tito – v očích nevěřící veřejnosti „noví faráři a farářky“ – setkávají.

Jak jste se k této práci dostal?
Nápad, abych nastoupil k této službě, si vyžádala sama situace. Starší kněz, který farnosti spravoval, již nemohl vše zastat sám. Tehdy bylo zapotřebí rychle tuto situaci vyřešit, proto mne oslovili pater František Opletal a pan generální vikář s prosbou, jestli bych se těchto farností „in materialibus“ neujal. Na jejich žádost a s příslibem pomoci patera Františka jsem se tedy odvážil tuto službu přijmout.

Co konkrétně obnáší tato služba, jaké jsou vaše denní povinnosti?
Tato služba má především dva důležité směry: je to úkol právní a ekonomický. A spojíme-li tyto dvě složky dohromady, dostaneme z toho úkol „stavební“ – tedy starost o technický stav objektů a ostatního majetku farností.

Kostel v KřížanechNedávno jsme ale ve Zdislavě také otiskli krátké zmínky a jednu celou reportáž o vašich pastoračních aktivitách, konkrétně ve farnosti Křižany.
Ano, ta pastorační a evangelizační práce je především v rukách administrátora „in spiritualibus“ – pro věci duchovní, což zde může být kněz nebo jáhen. Pokud mne tento administrátor něčím pastoračním pověří nebo mi dá možnost vlastní iniciativy, pak se toho rád ujímám. Takto například organizuji již šestým rokem poutní mše svaté a sháním hosty celebranty pro kostel v Liberci-Ruprechticích U Obrázku. Také v Křižanech jsme s místním panem starostou dostali nápad, jak oživit občanský a církevní život tím, že jsme jako farnost společně s obcí vloni zorganizovali první Křižanské slavnosti. Vyznělo to jako pěkná církevní slavnost za účasti pana generálního vikáře z Litoměřic. Na mši svatou přišli mnozí nevěřící a byli tak osloveni církví, mnozí možná poprvé v životě. Ale již před tím jsem zde několik let dojížděl z Liberce sloužit vánoční půlnoční bohoslužbu slova, a tak zde vznikl již dříve osobní kontakt s místními lidmi. V tom vidím smysl té dnes tolik proklamované „nové evangelizace“. Myslím, že právě „slovo“ k těmto lidem je důležité.

Jaké tedy konkrétně spravujete farnosti? Kolik jich je a kde jsou?
Nejstarší farností jsou právě Křižany, dále to jsou Žibřidice, kam spadá i velký kostel v obci Zdislava, a ještě spravuji farnost Rynoltice. (V sousedství těchto farností leží další farnost Jitrava, kterou také spravuje „administrátor in materialibus“, paní Ludmila Holčíková – poznámka redaktora.)

Zpravidla největší zátěží pro správce farností – zatím tedy pro většinu kněží – je to, že musejí shánět finanční prostředky na pokrytí nákladů spojených s opravami mnoha a navíc často dost zanedbaných kostelů. Padá tato zátěž také na vás a necítíte se oproti kněžím nějak při shánění financí znevýhodněn tím, že vaše služba zatím není tak známá?
Nemyslím si, že bych byl při shánění peněz znevýhodňován proto, že jsem laik. Někdy naopak: na některých úřadech si úředníci myslí, že staří kněží jsou apriori nevzdělaní v otázkách stavebnictví a finančnictví, a tak je snáze odbudou s tím, že peníze nejsou. Na laika, který není pro ně tak čitelný, si dávají větší pozor, protože o něm nic nevědí. Já osobně sháním peníze tak jako ostatní správci – kněží či laici – to znamená „kde se dá“. Snažím se ucházet se o příspěvky z různých ministerských a jiných fondů, především kraje a obcí. Ideální by také bylo, kdyby byly potřeby farností kryty z financí vlastních věřících, ale to je na našem venkově, kde téměř žádní praktikující věřící nejsou, zhola nemožné. Ve farnostech, které spravuji, vychází prakticky jeden kostel na tři místní věřící (ty, kteří z místních chodí do kostela).

Nyní se vás bezprostředně dotýká starost o budoucnost těchto farností, protože jak všichni rozumní lidé vidí, ne všechno z historického dědictví církve je za tohoto stavu udržitelné a opravitelné. Jak vidíte budoucnost správy majetku mnohdy již zcela historických farností?
V prvé řadě je potřeba, aby v celé diecézi byla jasná koncepce, jak a jaký majetek udržet, a další koncepce, která s tím souvisí, jaké jsou pastorační možnosti. Když se někde například přestane sloužit mše svatá – z nedostatku sil duchovního, tak zde přesto dále zůstává veškerá odpovědnost za kostely, fary a pozemky, jenž se mnohdy stává zátěží. Musí se jasně určit, co konkrétně se pak má dělat dál. Tady se to ovšem musí řešit jednotlivě, protože každá tato farnost má své odlišnosti. Někde zůstane kostel v dezolátním stavu uprostřed obce, která nemá o církevní dění žádný zájem. Někde naopak je zničený kostel vnímán obcí jako objekt, který je třeba udržet a opravit, nezávisle na tom, jestli ho bude majitel – církev – využívat. Někde je i zájem obcí o kostel či faru k převzetí do vlastnictví. Osudy těchto historických farností se musí řešit individuálně. Máme-li někde obce nebo jednotlivce, kteří mají zájem o pomoc, bylo by špatné to nevyužít. Je ale jisté, že ve většině těchto obcí není potřeba, aby církev nadále vlastnila kostely velikosti „katedrály“ bez věřících. Mnohdy jistě pomůže prodej, nebo již zmíněné předání obcím do vlastnictví.
Také vidím jako rozumné, aby se někde z prostředků získaných prodeji nebo dobrými nájmy opravila jedna fara třeba i pro široké okolí, kde by bylo zázemí pro budoucího správce, ať už kněze, či spíše asi v budoucnosti laika.

Máte na mysli, aby se z dnešních mnoha farností udělalo farností jen několik?
Ano, ta koncepce, po které stále tolik voláme, musí především vycházet z toho, že si uvědomíme, že jeden správce nemůže mít na starosti několik – někdy i mnoho – právnických osob. Dnes je každá historická farnost vedena církví i státem jako samostatná právnická osoba s vlastním IČO (identifikačním číslem), vlastní agendou, účetnictvím, ačkoliv není tato „farnost“ vůbec soběstačná. Tím se agenda a úřadování několika farností jedním správcem komplikuje. Myslím, že základem je jednoduché sloučení těchto farností.

Ono to tak jednoduché ve skutečnosti není, protože je to spojeno s množstvím úředních úkonů, ale pokud to považujete za nutné, pak to tak bude. Chci se však zeptat, jestli vidíte v diecézi, především tady ve svém okolí, nějaké jiné osoby z řad věřících katolíků, které by do budoucna byly schopny toto vykonávat? Jinak řečeno, jaké jsou „pro“ a „proti“ pro tuto službu, aby si ji i jiní mohli zvolit?
Věřící člověk by měl mít ve své víře i smysl pro nasazení se do služeb církve. To vždycky přináší nějakou oběť, a tou je v tomto povolání otázka odměny za službu – otázka peněz. Plat, který se dnes za tuto službu nabízí, uživí sotva jednoho člověka, natož pak celou rodinu. Sám samozřejmě musím pro zajištění své rodiny ještě vydělávat peníze jinde, ale nestěžuji si.

Vidíte nějaké řešení této situace? To je jistě závažný problém a ta generální koncepce, po které voláte, se bude jistě odvíjet právě do toho, jak se vyřeší problém vašeho ohodnocení!?
Myslím si, že pokud správce dobře pracuje a sežene dostatek prostředků na zajištění chodu a oprav spravovaných majetků, měla by tu být také možnost, aby byl určitým procentem z těchto prostředků odměněn. Peníze, jak se říká, „neleží na zemi“, a tak si myslím, že snaha těch, kteří se snaží a je vidět výsledky jejich práce, by měli být ohodnoceni jinak než ti, kteří jsou „jen správci“, a prakticky pouze udržují svěřený majetek v chátrání.

Kostel v RynolticíchMyslíte si, že by měla církev sama adepty na tuto službu nějak vyhledávat, připravovat a společně formovat?
Tak jako pro kněze jsou vikariátní a kněžské dny, pro pastorační asistenty pravidelná setkání, tak i pro laické administrátory by měla být pravidelná setkávání s těmi, kteří v diecézi koordinují stavební činnost a kteří rozdělují církevní finance. Ale to je závislé zase na té celkové koncepce diecéze.

Já předpokládám, že i když nemáte žádné společné vedení, že se někteří správci scházíte již neformálně, a proto se chci zeptat, jak jste obecně přijímáni stále méně početným kněžstvem v této diecézi? Vidí ve vás pomocníky a partnery?
Odpověď nemůže být zcela jednoznačná. Znám kolegy, kteří mají velké problémy se svými kněžími – spoluadministrátory – a nejsou jimi zcela bráni jako partneři ve službě. Já osobně tyto problémy nemám, protože jsem si s duchovními vybudoval dobrý a jasný vztah: já vím, že oni jsou zde pro pastoraci, a oni jasně vědí, že já se zde starám o správu oněch materielních statků. Vzájemně si tak nekonkurujeme, což je v této službě pro dobré vztahy to nejdůležitější. Všechny své pastorační aktivity předem projednávám s těmi, kteří mají na starosti správu duší, a naopak oni konzultují se mnou záležitosti a požadavky stavebního a provozního rázu.

Na závěr bych se ještě rád vrátil k reportáži z jednoho z minulých čísel Zdislavy, ve kterém jste spolu s panem Šantinem z Litoměřic (také administrátorem in materialibus) byl představen diecézi jako člen církevního řádu Lazarů, ve kterém mohou být členy i lidé bez svěcení. Jakou konkrétní službu bude litoměřické diecézi prokazovat tento řád?
Myslím si, že spojitost mezi Lazary a naší službou je velmi jednoduchá. Spiritualitou Lazarů je pomáhat těm nejposlednějším, těm, co jsou na okraji společnosti. A tak, když jsem se já zapojil ve službě této diecézi na těch nejposlednějších místech „na okraji“, tak mi tato spiritualita v mém povolání velmi osobně pomáhá a dává sílu. Spiritualita Lazarů je pro nás takové duchovní zázemí pro práci v naší diecézi.
Napadá mne v této souvislosti podobenství o milosrdném samaritánu, jak všichni chodili kolem raněného a obcházeli ho, až se našel onen samaritán. Tak jsem si ze začátku připadal i já, když mi mnozí říkali, že nemá cenu nic tady už dělat – opravovat ty kostely ve farnostech, které nyní spravuji – ale nakonec jsem se tím samaritánem stal a jsem jím rád. To je mé povolání pro tyto farnosti, tak jako pro kněze je povoláním duchovní práce v těchto farnostech a sloužení mše svaté – tedy pastorace.

Jste jako mnozí z vás laiků ženatý, jak jste to také zmínil několikrát v tomto rozhovoru. Jak vaši službu, někdy její náročností podobnou kněžské službě, přijímá vaše rodina, za kterou máte prvořadou odpovědnost?
Pán Bůh mi dal do života skvělou manželku a ona je pro mne velkou pomocí. Bez ní bych jistě své úkoly takto nezvládal. Ale ona je zároveň potřeba i podpora ze strany kněží, ze strany těch, kteří jsou „duchovními“. A já děkuji Pánu Bohu, že tuto podporu mám nejen u místních kněží, ale že ji i mnohdy velmi zakouším od představených z biskupství v Litoměřicích.

Tak to je jistě pěkná tečka za tímto rozhovorem.
Děkuji za rozhovor!

Uveřejněno: 23.11.2005     Počet přečtení: 27637
Články tohoto autora:
Zpět na minulou stránku