Zdislava Zdislava - http://www.biskupstvi-ltm.cz/zdislava
 
Zajímavá místa - Ze zapadlého koutu naší diecéze
Jan N. Šobáň
Úplný kout naší diecéze, rozhraní Jizerských hor a Krkonoš, pro spoustu z nás diecézanů neznámý kraj, malebné údolí řeky Jizery a mladý kněz dp. Vít Jůza. Všechny tyto charakteristiky patří Loukovu nad Jizerou, farnosti, která zahrnuje věřící pěti vesnic rozložených podél Jizery. Využil jsem svého prázdninového pobytu v těchto místech a strávil v Loukově s dp. Jůzou příjemné dvě hodinky, během nichž jsem se dozvěděl spoustu zajímavostí.

Kolik farníků tu vlastně v Loukově máte a komu je kostel zasvěcen?
Když mám ten dojem, že je kostel v neděli prázdný a podaří se mi je přepočítat, tak je to kolem čtyřicítky. Ale když se někdy sejdou, například když slaví pouť, je jich i sto dvacet. Vím, že v neděli zdaleka ne všichni zdejší věřící do kostela jdou, oni to tak neberou. Kolik jich je celkem vlastně nevím. Celkový počet obyvatel na území farnosti je necelá tisícovka.
Jejím patronem je svatý Stanislav, krakovský biskup. Jak to tak u slušných biskupů bývá, přišel do konfliktu s tehdejším polským králem Boleslavem, který jej někdy před těmi devíti sty lety vlastnoručně zamordoval u oltáře v kostele na jednom krakovském předměstí. Slyšel jsem, že prý tady poblíž na Hrádku žila jakási rodina, která, coby správní loupežníci, byla za trest vypovězena z Čech. Útulek nalezla v Polsku, a když se po nějakém století už jako slušná a spořádaná vracela opět sem do Čech, není divu, že s sebou přinesla i úctu ke svatému Stanislavu, který byl v té době zrovna takovým aktuálním světcem.
V současném liturgickém kalendáři je památka svatého Stanislava 11. dubna, na den jeho úmrtí. Avšak kdysi se po nějakou dobu svatý Stanislav slavil 7. května, a tak tady lidé drží pouť spíš v neděli po 7. květnu, kdy podle platných liturgických předpisů pouť absolutně slavit nelze – bývá to jedna z nedělí doby velikonoční.”

Jak farnost vypadá?
Do loukovské farnosti kromě Loukova spadají ještě Rybnice, Dolní Sytová, Háje nad Jizerou a Bystrá. Loukov je pyšný na to, že má školu až do deváté třídy, v ročníku je průměrně asi jedenáct žáků. Ve škole se dokonce učí náboženství. Před dvěma lety jsem vyučoval skupinu dospělých na faře, teď jen individuálně. Základní příležitostí ke vzdělání jsou pro věřící jako mnohde jinde i zde mše svaté. I zde jsou lidé občas křtěni, biřmováni, zpovídáni, oddáváni, pohřbíváni, nemocní pomazáváni; na jáhny a kněze jsou vysvěcováni zřídka, to znám jen z doslechu. Jak je to v našich podmínkách poměrně rozšířeným nešvarem, není ani u nás ve farnosti zvykem zpívat hodinky, a to ani o největších svátcích.
Rozhodně Loukov není farností, která by stála jen na knězi, a tak to nějak jde, i když jsem pověřen od otce biskupa konat zde jen kněžské funkce a nemusím se zabývat skoro žádnými zbytečnými jednáními jako třeba opravami kostela. Je tu varhanice, sedm ministrantů, například při pohřbech zpívá takový malý pěvecký sbor. Část věřících se angažuje také politicky, nejvíce v KDU-ČSL. Obdivuji dobrovolné hasiče. Když na to přijde, jsou to muži (a ženy) činu. Někteří farníci si skutečně pěkně vedou v zemědělství či řemesle, máme tu orelskou jednotu, věřící je i malá část učitelského sboru zdejší školy, která je ovšem celkově stejně ateistická jako většina škol. Církevní škola není nejen tady, ale ani v celém širém okolí. A tak jen chabě soutěžíme s převážně ateistickou výchovou ve škole, v televizi, v rodinách. To však lze napravit jen společnými silami více kněží i věřících pod vedením našeho pastýře.

Když tak poslouchám výčet farních aktivit, napadá mě otázka, jestli je patrná určitá podpora státu, obecního úřadu. Spolupracujete nějak?
Obec je ohromně vstřícná, a to včetně takových detailů, jako že v zimě zajistí protažení nejen prostoru kolem kostela, ale přes farní dvorek až k mé garáži. O tom, že různými způsoby přispívá na opravy kostela ani nemluvě.

Jak se tu na faře vůbec žije? Kdo se o vás stará po hmotné stránce?
Žiji tu sám, jen občas přijde nějaká návštěva. Pán Ježíš nám za příklad dává polní lilie a nebeské ptactvo, a tak se snažím o nějaké velké hmotné zajištění nestarat. Občas mi dobří lidé donesou něco k jídlu, občas zase sním já něco u nich nebo si nakoupím v obchodě. Hlad nemám. Leckdo s lecčíms pomůže, ale stejně je to na pováženou, jak jako kněží často žijeme sami. Potom není divu, že jsme každý svým vlastním způsobem samorostlý. Osobně se třeba nedivím, že nejeden kněz svou službu opustil. Prý je nás málo, tak musíme být každý sám – ale tím nás je stále méně. Je sice pravda, že Ježíšův učedník může chodit i po vodě, ale Pán Ježíš je častěji posílal normálně po zemi a pokud nebyli vyloženě všichni pohromadě, posílal je aspoň po dvou.

Je Loukov vaše jediná farnost?
Především jsem farním vikářem farnosti v Semilech, kde toho ovšem zase tak mnoho nedělám. Kromě toho mám od pana biskupa zvláštní pověření, abych vykonával všechny kněžské funkce ve farnostech Loukov a Roprachtice. Do farnosti Roprachtice spadá ještě Přívlaka (nejvýchodnější část diecéze), Jilem, Škodějov a Helkovice. Ve Škodějově se narodil a prý přímo v Roprachticích vyrůstal důstojný pán Karel Farský, jedna z předních osobností církve Československé, která i ve zdejším kraji zakořenila. Avšak zrovna v roprachtické farnosti její působení nepozoruji.
Jedním z mých předchůdců zde byl jistý Bolek Polívka. Částečně se zde totiž natáčel film Zapomenuté světlo. Obec Roprachtice mě docela překvapila v posledních parlamentních volbách, když tam získala Koalice 35 procent hlasů. KDU-ČSL tam prostě funguje, včetně místního kostelníka, bývalého starosty obce pana Pacholíka.

Vraťme se o několik let nazpátek. Co vás vůbec přimělo ke studiu bohosloví a k přijetí náročných kněžských povinností?
Tu a tam jsem od některých kněží i od pana kardinála Tomáška slýchával výzvu, abychom my mladí uvažovali o tom, jestli nás Pán Bůh nevolá ke kněžství. Po zvážení různých okolností jsem dospěl k názoru, že mě dost možná Pán Bůh ke kněžství volá. Nakonec to dopadlo tak, že pastýř Kristova stádce v litoměřické diecézi 7. října 1995 toto volání potvrdil.

To bylo tak jednoduché?
Jednoduchost Božích cest, Božího jednání, nejsem schopen posoudit.

Když coby pravidelný čtenář Zdislavy slyším o farnosti v Chřibské, napadne mě hned Orel. Máte vy sám s tím něco společného? Ptám se také proto, že jste sám říkal, že v Loukově existuje orelská jednota.
V Chřibské jsem byl jedním ze zakládajících členů. S několika rodiči jsme se dohodli, že budeme pracovat s dětmi pod hlavičku Orla. Ačkoli moje maminka byla (a dosud je) orlicí, já jsem se s Orlem poprvé setkal až v Turnově, kde se v době mého tamějšího působení částečně podařilo zařídit navrácení orlovny ukradené komunistickým státem.
Orelskou jednotu se nám podařilo založit také v Přepeřích a tady v Loukově. Činnost se do značné míry řídí stále se měnícím zájmem dětí. Tak třeba tady v Loukově jsme se nějakou dobu celkem pravidelně scházeli k šachům, což nyní polevilo, nedávno se nám podařilo získat pingpongový stůl, hrajeme kopanou, avšak zdaleka nejpopulárnější je florbal (pro nezasvěcené: asi sedmnáctá varianta hokeje), který můžeme provozovat ve zdejší tělocvičně. Občas uspořádáme nějaký turnaj, občas jezdíme na akce pořádané ústředím Orla nebo jinými orelskými jednotami. Tak se kromě výše uvedených sportů různé množství zájemců účastní soutěží v lehké atletice, plavání, kuželkách, přespolním běhu, střelbě ze vzduchovky i akcí turisticky zaměřených, které vrcholí celoorelskými poutěmi na Hostýn. Letos v létě se zde v Loukově konaly dva na turistiku zaměřené sportovní tábory.

Asi ne každý kněz má na podobné aktivity čas...
Je to tak. Otec biskup má pro mojí činnost nevšední pochopení a nepřetěžuje mě tolika starostmi jako ostatní.

Vím o vás, že patříte mezi vysoké funkcionáře Orla. Jak byste lidem, kteří o něm nic nevědí, tento spolek s dlouhou a pohnutou historií popsal? Proč jej dnešní katolické mládeži doporučit?
Předně: jakákoli organizace se musí prezentovat činností a ne řečmi. Ale když jsme dnes u řečí: Orel není organizací jen pro děti nebo mládež ani jen pro dospělé, ale je pro všechny věkové kategorie. Také se nezabývá jen sportem, ale více či méně dle různých okolností provozuje i jinou činnost, například kulturní, duchovní či charitativní. Je ale organizací především sportovní. Mladí i starší lidé často mají sport rádi a je dobře, pokud nezůstávají v lepším případě při víceméně pasivním sezení, řečnění a zpívání, v horším případě při sledování televize, magnetofonech, počítačových hrách, hracích automatech, alkoholu, kouření a jiných drogách.
Sport vynikajícím způsobem napomáhá k rozvoji člověka v jeho různých stránkách – tělesně, charakterově i co do mezilidských vztahů. A Orel je mezi většími sportovními organizacemi u nás jedinou, kde my katolíci nejsme jen menšinou, na kterou se více nebo spíš méně bere ohled, ale je to organizace NAŠE! Přitom není nějakým katolickým ghettem (jak kde), ale je otevřený všem zájemcům, pokud jsou ochotni respektovat, že je organizací především nás katolíků. A oni si to většinou uvědomují bez nějakého velkého vysvětlování.
A pak hraje velkou roli, že provozovat činnost v rámci nějakého spolku má i tu výhodu, že v ideálním případě vše nestojí a nepadá s jedním člověkem, že je to společná věc více lidí. Navíc nás Orel kryje sjednanými pojištěními (samozřejmě kéž by nikdy pojištění nebylo třeba, ale občas se přihodí leccos!), pobírá část výtěžku prosperující Sazky a je zavedeným příjemcem dotací ze státního rozpočtu, což pochopitelně činnost usnadňuje.

Je třeba zdůraznit, že oba farní kostely, loukovský i roprachtický, by – co se čistoty a připravenosti na liturgii týče – snesly nejpřísnější měřítka. To je na naše poměry severních Čech celkem neobvyklý jev. Přejme P. Jůzovi, aby se mu dařilo v jemu svěřeném úkolu a aby jeho farnosti rostly v duchovním životě.

Uveřejněno: 3.1.2003     Počet přečtení: 2817
Zpět na minulou stránku