Zdislava Zdislava - http://www.biskupstvi-ltm.cz/zdislava
 
Rozhovory - Být svědkem Krista
P. Michal Podzimek, šéfredaktor
P. Martin DavídekDnes jsem připravil rozhovor s P. Martinem Davídkem, který se stal v říjnu novým sekretářem otce biskupa Pavla Posáda. Nejen o této funkci, ale především o celém bohatém a zajímavém životě tohoto mladého kněze jsou následující řádky.

Jaká byla vaše cesta ke kněžství?
To byla dlouhá cesta, protože nejdříve jí předcházela má cesta ke křesťanství. Byl jsem pokřtěný až ve dvaceti pěti letech, a teprve v této době jsem pak začal uvažovat, co bude dál. Mým záměrem nebylo hned kněžství, i když to tam jaksi nějak prokmitávalo, ale já se chtěl stále ženit. Tak jsem si našel několik přítelkyň a většina z nich mi po čase řekla: „Nemyslíš, že Bůh chce po tobě něco jiného?“ Já jsem se tomu dlouho bránil a jakoby „bojoval s Hospodinem“, ale když tento stav trval dlouho, řekl jsem po třech letech: „Bože, tak jestli to chceš, tak já to tedy půjdu zkusit a jestli mi pak řekneš ne, tak budu mít alespoň jistotu, že to tak nemá být.“
Velkým impulsem také pro mne byla návštěva nějaké charismatické konference v Polsku, kde pan biskup Bębowski vyzýval polské kněze, aby šli do Čech pomáhat českým biskupům. Já jsem se v té chvíli zarazil a uvědomil jsem si, proč mají Poláci chodit k nám na misie, když můžu i já být knězem… Pak jsem se ale zase té myšlenky lekl a rychle ji zaplašoval, abych se nemusel rozhodnout pro kněžství. Také jsem v té době pracoval v novinách „Profit“, kde byla také redakce Blesku a zaměstnavatel chtěl, abych pracoval na Blesku a vyráběl tyto noviny. Ve mně se to vzpříčilo a řekl jsem, že z hlediska „vyššího morálního principu“ na Blesku pracovat nebudu a dal jsem výpověď. Tehdy mi jeden kamarád sehnal dobrou práci v rádiu Svobodná Evropa. Tak mne vzali na Svobodou Evropu a při jedné z prohlídek mi jedna vrchní redaktorka, která měla o mne zájem, ukázala z okna pod střechou celou Prahu a řekla: „Tohle všechno ti bude patřit, když to tady podepíšeš.“ Tak jsem jí řekl, že už tyto slova znám z Bible a sebral jsem se hned a ještě tentýž den jsem jel do Litoměřic za biskupem Kouklem, ten se na mne koukl a rozhodl… Tak jsem se za pět minut stal bohoslovcem…

To byla dobrodružná cesta. Ještě k těm ženám prosím o malý doplněk: Jak poznaly, že zrovna vy jste povolaný k něčemu jinému než k manželství?
To nevím, hodně mi to vrtalo hlavou, a tak jsem se jednou modlil a prosil Boha: „Kdo jim to poradil?“ A zevnitř jakoby se ozval silný hlas: „No přeci Já!“ Proti tomu se už nedalo nic dělat (smích).

Pohled do kostelaJeště krátce nějaké slovo k bohosloveckým létům?
Bohoslovecká léta jsou zajímavá a svým způsobem sladká, i když ne vždycky. Zajímavý byl první rok konviktu tady v Litoměřicích. Já jsem byl člověkem „ze světa“, kde jsem si rozhodoval svobodně o mnoha věcech sám. A teď jsem byl najednou v uzavřené skupině lidí s vnitřními vztahy a disciplínou. I když jsem byl předtím na vojně a smysl pro řád jsem měl, přesto život v semináři byl něčím úplně novým.

Myslíte, že jsme byli dobře připraveni teologickými studii a seminářem na kněžské působení v dnešní společnosti?
Myslím si, že příprava mohla a měla být mnohem širší s více prvky. Ti lidé, co nás připravovali, jistě dělali, co mohli, ale dalo se jistě říci mnohem víc. Co se týče teologie, kterou jsme slyšeli a učili se, myslím, že když to srovnám se zkušeností ze zámoří (z USA), tak myslím, že to je rovnocenné. Co se však týče přípravy na praktické působení ve společnosti, myslím, že jsme měli slyšet mnohem víc. V tom by měla být církev mnohem prozíravější, vždyť Ježíš říká: „Děti tohoto světa jsou k sobě navzájem prozíravější než děti světla.“ A my právě s těmito dětmi světa dnes často vstupujeme do mnoha interakcí (vztahů).

A když se podíváme konkrétně na naši litoměřickou diecézi, vnímáte nás dohromady (kněze) jako schopné obstát v nárocích, které na nás klade okolní sekularizovaná (zesvětštělá) společnost?
Co jsem zde poznal kněze, tak si myslím, že téměř všichni jsou především obětaví… Jestli jsou schopní, to je různé, nemůžeme nikomu sahat do svědomí, ale jisté je, že když to srovnám s již zmíněnou Amerikou, kde mám kontakty a znám kněze, tak vidím, že u nás jsou kněží svému povolání mnohem věrnější. Kdo se tady ještě za totality rozhodl stát knězem a vydržel, to je kněz opravdu věrný. Zkrátka ta starší generace vydala velké svědectví víry, a to se nesmí zapomenout.

A ta naše generace mladších kněží – co myslíte, že nejvíce potřebujeme pro dobré kněžství?
Teď je to na nás, co ukážeme… myslím, že nejvíce potřebujeme věrnost Kristu, a to jak v teologické rovině, tak i v tom praktickém životě – to je od sebe neoddělitelné. Člověk musí být věrný katolické církvi, papeži, biskupům atd. a zároveň hledat nové cesty, jak být blízko nevěřícím a hledajícím.

Vietnamská menšinaV Děčíně, kde jste několik let působil, jste našel jednu zcela novou a zajímavou cestu k menšině Vietnamců. Můžete nám to přiblížit?
Ano, to nebylo přímo v Děčíně samotném, ale v sousedním Hřensku. Tam se stala taková zajímavá věc: Po revoluci můj předchůdce P. Procházka opravoval v Hřensku tamní kostel a lidé mu posměšně říkali. „Pro koho to děláte, sem už nikdo chodit nebude.“ Po povodních ho musel opravovat znovu, a tehdy mu přišli pomáhat i někteří Vietnamci, kteří tam u hranic prodávají ve velkém své stánkové zboží. Když jsme se pak my kněží vystřídali, tak se za několik měsíců objevila delegace Vietnamců s berlínským vietnamským knězem, jestli by nemohly být také v Hřensku mše svaté. Já jsem to viděl jako velikou šanci, a tak se hned po opravě začalo sloužit pro ně v tomto kostelíku v Hřensku. Zpočátku jsem sloužil česky, ale později jsem sehnal vietnamský misál a evangeliář, a tak jsem se naučil sloužit ve vietnamštině.

Jak silná je tam dnes ta vietnamská skupina praktikujících katolíků?
Dnes je jich tak mezi dvaceti a třiceti. Ovšem v Hřensku jich žije desetkrát tolik, a ti jsou na tyto praktikující úzce napojeni příbuzenskými a obchodními vztahy, takže také patří do té skupiny. I když ještě do kostela nechodí, jsou životem farnosti ovlivněni.

Nemyslíte si, že centrum života církve se přesouvá všeobecně z Evropy na Dálný Východ?
Myslím si to, to ano. Je podivuhodné, jak asiaté přijímají evangelium, jak upřímný mají zájem. Lidé z Asie opravdu čtou Písmo doma a přemýšlejí o tom. Až se někdy divím, proč jsme my Evropané tak zatvrzelí. My jsme často zvyklí žít z tradice, ale tito Asiaté upřímně žijí z Evangelia a opravdu podle těch slov se snaží svůj osobní život změnit, to je obrovská věrnost, která je příkladná.

Nyní zase z jiného soudku. Jste čerstvě jmenován nejenom osobním sekretářem biskupa Pavla, ale také jeho mluvčím. Co vidíte jako své hlavní poslání v této funkci?
Jsou to různé věci, sekretářem se zatím učím. Co se týče „tiskového mluvčího“, zatím si sbírám o diecézi spolehlivé informace, abych věděl, co a jak se v diecézi děje. Chci veřejnosti podávat pravdivé a fundované odpovědi. Chci být mluvčí a ne „mluvka“. Není to lehké mluvit kvalifikovaně – sleduji různé mluvčí, a tak si stále připomínám, že základem je profesionalita a pravdivost.

Také jste za litoměřickou diecézi redaktorem v Katolickém týdenníku, a tak se chci zeptat: Co má přinášet především křesťanské médium – myslím tím samozřejmě tento časopis, který zatím ještě spravuji?
Média se musí snažit o pravdivost – ale nechci se k pravdě stavět „pilátovsky“. Je jasné, že když člověk stojí pod křížem jako tato diecéze, tak každý vidí pravdu ze svého pohledu a je těžké se dobrat vždy celé pravdy. Ale my jsme uvěřili v Boha – Pravdu a tak se musíme snažit o objektivitu a o Pravdě s velkým „P“ hovořit.

Tak dobře, pane tiskový mluvčí, jaká je tedy pravda o litoměřické diecézi?
(Smích) Diecéze je tady. Má slavnou minulost a velkou budoucnost, pokud ji nezmaříme. Nás se však většinou dotýká přítomnost se svými výzvami. Bez Krista nemůžeme dělat nic.

Děkuji za rozhovor

Otec Davídek je tiskovým mluvčím a sekretářem otce biskupa Pavla Posáda. Zároveň se stará o vietnamskou komunitu v Hřensku. O postavení Církve v Asii mluví ve svém rozhovoru s P. Michalem Podzimkem, šéfredaktorem Zdislavy.

Uveřejněno: 5.12.2005     Počet přečtení: 32767
Články tohoto autora:
Zpět na minulou stránku