Zdislava Zdislava - http://www.biskupstvi-ltm.cz/zdislava
 
Za poznáním - Advent a vánoce podle Matouše
P. Jiří Voleský
ANTONIAZZO ROMANO: Narození Páně se sv. Vavřincem a Ondřejem, 1480–85, tempera na dřevě, Galleria Nazionale d‘Arte Antica, ŘímKrásné období adventní přípravy a následné slavení svátků narození Božího Syna můžeme prožívat různým způsobem. Od obnovování starých křesťanských tradic a zvyků, přes častější slavení liturgie až k hlubšímu duchovnímu ztišení a vnitřnímu úsilí napojit se intenzivněji a živěji na rozjímání biblických textů, které nás tímto jedinečným obdobím provázejí. Prožít alespoň trochu to, co prožívali lidé, kterých se události kolem očekávání a příchodu Mesiáše bezprostředně týkaly, to může být též smyslem biblického rozjímání.

Pokusme se v následujících úvahách zaměřit na evangelium podle Matouše, které nám zprostředkovává několik důležitých příběhů, odehrávajících se kolem Ježíšova narození.
O čem nám Matouš na začátku svého evangelia vypráví? Hovoří o podrobném rodokmenu Ježíše Krista, o okolnostech jeho narození, o mudrcích, kteří se z dalekého východu vydávají na cestu, aby se poklonili nově narozenému králi, o jeruzalémském králi Herodovi, který reaguje na zprávu, že se narodil židovský král, lstí a žárlivým násilím a nakonec o Janu Křtiteli, který předchází veřejné Ježíšovo vystoupení, tedy faktický příchod Mesiáše. Nemůžeme zde probrat všechny tyto na duchovní myšlenky tolik bohaté příběhy, na to zdaleka nestačí jediný článek. Zastavme se však pozorněji u prvního, zdánlivě nezáživného odstavce Matoušova líčení příchodu Ježíše Krista na tuto zem – u Ježíšova rodokmenu.

Rodokmen Ježíše Krista
Matouš začíná vyprávění o Ježíšově narození obsáhlým rodokmenem. Rodokmeny byly pro bibli vždy důležité, především v případě důkazů o oprávněnosti zvláštní autority biblických postav. Doložení co největšího počtu předků, kteří sahali až k některé klíčové postavě dávnověku, která byla ponořena do zvláštní a přitom všeobecně platné zkušenosti s Bohem, to bylo ambicí všech důležitých postav biblického poselství.
Doložit nepřerušený rodokmen ke králi Davidovi, k Mojžíšovi či Áronovi, k Abrahámovi, k Noemu, či dokonce až k Adamovi, znamenalo legitimovat svou duchovní autoritu uprostřed Božího lidu, který není společenstvím, které jako by „spadlo z nebe“, ale má bohaté předcházející dějiny a zkušenosti, které se stávají duchovním majetkem všech potomků v budoucnosti, kteří mohou na tomto stále se rozrůstajícím bohatství zkušenosti života s Bohem stále více a živěji rozvíjet své nové setkávání s Hospodinem. Bez těchto výrazných zkušeností jednotlivců by bylo těžko myslitelné rozvíjení duchovních zkušeností setkání s Bohem stále většího počtu lidí v Božím lidu.
Rodokmen v tomto smyslu znamená živou duchovní účast na těch událostech Božího působení v dějinách, které se ve své konkrétní vnější podobě už nemohly zopakovat. A tak rodokmen nikdy neznamenal prázdné a nudné vyjmenovávání nesrozumitelných jmen, ale spíše jakousi zkratku pro vyjmenování událostí Božích zásahů do dějin člověka, které ožívaly v životech vzdálených potomků právě díky pokrevnímu příbuzenství potomka. Duchovní zkušenosti předka se stávají alespoň částečně duchovní zkušeností poučeného potomka, pokud se cítí příbuzensky spřízněn s postavou svého „praotce“.
Matouš však nezůstává pouze u této myšlenky, když nám dopodrobna vyjmenovává pokrevní předky Ježíšovy. Jeho vylíčení rodokmenu Mesiáše je předem pečlivě promyšleno. Evangelista nejdříve jmenuje dva hlavní otce Ježíše Krista, kteří zároveň zastupují nejvýraznější předobrazy Mesiáše. Jsou jimi David a Abrahám. David jako král Izraele, kterému je díky jeho věrnosti a poslušnosti Bohu zaslíben v potomcích věčný trůn vlády uprostřed Božího lidu, a Abrahám jako nepředstižitelně pokorný a poslušný poutník oddanné a obětavé víry v Hospodina.
Pak Matouš dělí celý Ježíšův dlouhý rodokmen na tři etapy po 14 členech. První etapa sahá od Abraháma k Davidovi, druhá od krále Davida k babylónskému zajetí a třetí od babylónského zajetí ke Kristu samotnému. Symbolika čísel 3 a 14 není zcela jednoznačná. „Tři“ zde pravděpodobně znamená zahrnutí celého stvoření do Mesiášovy spásy (nebe – země – podsvětí) a 14 je asi zamýšlen jako násobek sedmi – čísla plnosti (počet dní v týdnu, počet planet – hlavních „hvězd“ ve starověku, součet 3+4 /nebeského a pozemského čísla/), někteří však v tomto čísle (14) vidí číselnou hodnotu jména krále Davida. V hebrejštině má každé písmeno zároveň číselnou hodnotu: D (4) + V (6) + D (4) = 14 (hebrejština nepíše samohlásky)

CARAVAGGIO: Obětování Izáka, 1601-02, olej na plátně, Galleria degli Uffizi, FlorencieAbrahám
Prvním člověkem, který je v Matoušově rodokmenu jmenován, je Abrahám. Proč evangelista začíná právě jím? Proč nezačíná podobně jako Lukáš Adamem, aby zahrnul do dosahu spásy a smíření s Bohem celé lidstvo poznamenané hříchem prvního člověka? Vysvětlení by jistě bylo více, ale snad se dá zdůraznit jedno nejvýraznější.
Matouš stále znovu podotýká, že Ježíšovým příchodem na svět se naplňují slova svatých Písem. Jaké Boží slovo Abrahámovi se v Ježíšově příchodu nejvíce naplňuje? Snad můžeme říci, že následující: „Ve tvém potomstvu (možno též přeložit „potomku“) dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu.“
Tato slova sděluje Hospodin Abrahámovi poté, co je praotec víry ochoten v pokorné poslušnosti splnit i ten nejtěžší Boží požadavek, totiž obětování svého jediného syna Izáka, do nejž stárnoucí otec vkládá všechny své pozemské i duchovní naděje. Podobně v tomto nehynoucím odkazu svého pozemského předka Ježíš Kristus obětuje s naprostou oddaností svému nebeskému Otci sám sebe a skrze tuto bezvýhradnou oběť věrnosti a lásky získává požehnání pro všechny lidi ze všech národů, kteří se vírou k němu připojují.
Toto požehnání se především projevuje darem života zachráněného před smrtí (paralela se záchranou života Izáka). Přicházející Mesiáš skrze oběť bezvýhradné poslušnosti k nebeskému Otci vydobude všem národům bohaté požehnání v podobě daru věčného života.

BERRUGUETE, Pedro: David, přibližně 1500, olej na plátně, kostel sv. Eulalia, Paredes de NavaDavid
Král, který se stal vzorem (i když stále ještě hříšným) a předobrazem pro budoucího Mesiáše, se rozhoduje k tomu, že vybuduje Hospodinu v Jeruzalémě chrám. Bůh mu však odpovídá skrze proroka odmítavě – prolil ve svém válečnickém životě mnoho krve, není tedy možné, aby krví potřísněné ruce stavěly chrám Bohu milosrdnému a vše své stvoření milujícímu. „Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna a upevním jeho království. Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn na věky. Já mu budu otcem a on mi bude synem.“ Toto slavné proroctví se stalo jedním z nejdůležitějších pro budoucího Mesiáše. Bylo nadále rozvíjeno, jeho nejvýznamější aktualizace a zároveň předpověď eschatologického naplnění nalézáme v Izajášově proroctví Achazovi – davidovskému králi – jemuž jako odpověď na jeho malou důvěru v Boha je zvěstováno: „Znamení (rozuměj: Boží záchrany) ti dá samotný Hospodin: Hle panna počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (tj. S námi Bůh).“
Slovo je vyřčeno v situaci nejvyššího ohrožení, kdy hrozí zničení a zánik národa. Ježíš je Matoušem zvěstován jako král, jemuž je „dána veškerá moc na nebi i na zemi“, jehož „království nebeské“ je královstvím věčným a jenž je nejen vztahově, ale zcela podstatně Božím Synem a Immanuelem, tedy Bohem, jenž je stále uprostřed svých věrných.

Babylónské zajetí
Doba konce 7. a začátku 6. století před Kristem byla pro Judské království nejtěžším v celých jeho dějinách. Prudce se rozmáhající Babylón pokořoval svou silou vojenskou, kulturní a hospodářskou mnohá království ve svém okolí. Samozřejmě též v nedalekém sousedství ležící Judsko.
Protože jeruzalémský král ani jeho poddaní neuposlechli hořkých předpovědí proroka Jeremijáše a neponížili se v této situaci pod sice pokořující, ale výsledně očišťující a vychovávající Boží ruku, nýbrž neposlušně a pyšně kladou odpor, jsou za svou nevěrnost potrestáni přísným zásahem: Jeruzalém je společně s chrámem – symbolem identity národa – zničen a lid odveden do pokořujícího zajetí.
Po asi 50 letech jsou novou vítěznou říší propuštěni na svobodu. Dominující Peršané je propouštějí zpět do vlasti a zajišťují jim veškeré podmínky pro novou výstavbu chrámu i města. Nicméně tento nový „exodus“ není zdaleka tak slavný a okázalý, jako byl onen v Mojžíšově době při vysvobození z egyptského otroctví. Do země a Jeruzaléma se vrací jen zlomek vyhnanců, který nemá dostatek síly k ráznému a velkolepému znovuobsazení země a k budovatelské činnosti, jakou vyžadovala stavba chrámu a městských hradeb.
Avšak právě tento jaksi bezvýznamný, malý a slabý hlouček věrných se paradoxně stává oním Izajášem prorokovaným zaslíbeným „kořenem“ či „pařezem“, z kterého jednou vyraší „výhonek“ Mesiáše. Ježíšův domov Nazaret, s nímž je v očích veřejnosti spontánně spojován, je městem bezvýznamným, malým, bez jakýchkoli možností stát se městem, z něhož by mohl vzejít Mesiáš. Ježíš působí tiše, nenápadně, neokázale, mezi „maličkými“ a potřebnými tohoto světa.
Matouš to opět shrnuje do starozákonního proroctví: „Nebude křičet, nebude hlučet, jeho hlas nebude slyšet na ulicích. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí…“ Malému hloučku věrných, kteří věrně „vydrží“ jako jeho učedníci, ačkoli silně zakoušejí napětí mezi velkolepostí Ježíšových zaslíbení a „malostí“ přítomných naplnění, s něžným povzbuzením říká: „Neboj se malé stádečko, neboť mému Otci se zalíbilo dát vám nebeské království.“
Ježíšova spása se odehrává uprostřed pátečních hektických příprav na velikonoční svátky, kdy si málokdo všimne, že nastává zásadní zvrat v lidských dějinách – a už vůbec ne za branami Jeruzaléma na popravčí skále, kde umírá zbídačelý ukřižovaný rukou pohanů.
Paralela, která se zde Matoušovi nabízí ve srovnání onoho „malého svatého pokorného zbytku“ věrných navrátivších se z Babylóna na jedné straně a Ježíšova veřejného vystoupení, spásné smrti a bezvýznamného hloučku zklamaných přátel, kteří osiřelí a bezradní přebírají Mesiášovo dílo na straně druhé je zde velice výmluvná. Právě z těchto „maličkých“ počátků vyrůstá díky Boží všemohoucnosti spojenou s lidskou pokornou oddaností všezahrnující Boží záchrana lidstva.
Pokusme se v adventní době ponořit se v rozjímání do rodokmenu Ježíšova, který nám v Matoušově zpracování nabízí zamyšlení nad tím, co vše Kristus ve svém životě a spásném díle ztělesnil, zahrnul a naplnil, aniž by popřel či obešel předcházející dějiny Boží spásy mezi lidmi. I přemýšlení o minulých dějinách našeho života, stejně tak jako o životech našich předků, by nás mělo vést k hlubšímu pochopení smyslu naší osobní pouti víry za Kristem.

Uveřejněno: 16.1.2006     Počet přečtení: 12842
Články tohoto autora:
Zpět na minulou stránku