Zdislava Zdislava - http://www.biskupstvi-ltm.cz/zdislava
 
Zajímavá místa - Horní Maxov a jeho sestry
P. Michal Podzimek, šéfredaktor
Horní Maxov – obec, pro kterou byl napsán scénář k filmu Zapomenuté světlo. Zapadákov všech zapadákovů, kde v roce 1963 zařídil stát v budově bývalé školy ústav pro mentálně postižené muže a kam internoval desítky řeholních sester Institutu Blahoslavené Panny Marie („Anglické panny“).

Dnes zde působí již jen malá skupinka těchto řeholnic, celkem čtyři. S nimi jsem pro vás udělal následující rozhovor.

Řekněte nejprve něco o historii. Jak jste se vy, školské sestry, dostaly k této zdravotně-sociální činnosti?
Původně jsme působily jako školské sestry v Prešově. V květnu 1950 nám byl přístup do škol zakázán. Začaly jsme tedy pracovat v prešovské nemocnici a pak nás v srpnu vyvezli do Spišské Soboty, kde sestry vyráběly hostie ke mši svaté. První noc jsme spaly na zemi ve škole, protože pro nás nebylo nic připraveného. Postupně nás pak zařazovali do různých továren a do zemědělství po celé republice. V severních Čechách bylo mnoho set řeholnic zapojeno jako dělnice v továrnách. Některé jsme pracovaly pod Charitou, nebo v domácnostech, na zahradách… Nebrali jsme žádný plat.

To byla zločinecká padesátá léta. Ale pak se postoj bolševiků změnil. Proč vás dali najednou do zdravotnictví?
Komunistický režim byl v zahraničí napadán za to, že řeholnice pracují jako dělnice v továrnách, a také komunistům vadilo, že se setkáváme s lidmi a můžeme na ně kladně působit. Proto na začátku šedesátých let začalo „uklízení“ řeholnic do míst, kde nemusely pracovat v továrnách, ale „jen“ ve zdravotnictví – ale zato zcela izolované od okolního světa.

Proto jste se tedy dostaly do této vysídlené, původně stoprocentně německy Zimní kostel v horním Maxověmluvící maličké obce? Jak jste to přijaly?
Byly jsme s tím vyrovnané, vzaly jsme to jako Boží vůli. Nikdo neodpadl, všechny sestry to přijaly. Také jsme vždy měly blízko kněze. Například zde mezi námi byl kněz P. Kálavský, který byl bez státního souhlasu a pracoval v kamenolomu. Pak dostal povolení působit pro nás sestry, ale bezplatně. Aby byl někde zaměstnaný, byl zde údržbářem a později vychovatelem. Po roce 1989 odešel zpět na Slovensko k jezuitům. Od té doby se starají o duchovní péči pro nás sestry a o kostel v Maxově kněží z Jablonce a Tanvaldu.

Víte, že jste asi první, u kterých se ráno v diecézi slouží mše?
Protože pracujeme v ústavu, musíme mít mši svatou brzy ráno – od půl šesté. Pán Bůh se o nás stará. Vážíme si obětavosti místních kněží. I náš otec biskup Josef Koukl sem často před svojí nemocí jezdíval a přespával zde, kdykoliv měl v okolí nějaké povinnosti.
Jsme v misiích, a tak nemůžeme mít vlastního kněze. Je krásné, že právě zde v takovém zapadákově je kaplička, kde se slouží mše svatá.

Dnes již ale nepracujete především v ústavu. Vrátili jste se zpět do Prešova!?
Svěřenci v ústavu v MaxověAno, naše sestry se po desetiletích internace zde v Maxově vrátily ke svému původnímu poslání a slovenská provincie Anglických panen znovu působí například ve svém vlastním gymnáziu v Prešově apod.
V roce 1991 odešlo zpět na Slovensko 32 sester a zde na přání paní ředitelky ústavu paní Petrovičové zůstala malá komunita čtyř sester. Do ústavu pak přišli civilní zaměstnanci, především mladí lidé. Naše přítomnost však hodně působí na zaměstnance i chlapce – chovance ústavu.

Zajímavé je, že jako první zmiňujete zaměstnance. Má vaše přítomnost pro ně nějaký evangelizační vliv?
Ano, naše poslání je apoštolské. Jsme „apoštolský institut“. Přání zakladatelky Marie Wardové bylo, abychom se věnovaly službě Bohu i lidem. Máme být mezi lidmi a nevyhýbat se jim. V prvních porevolučních letech jsme zde měly řadu zaměstnanců (někteří zde vykonávali i civilní službu), které jsme připravovaly na křest, někteří přestoupili od protestantů do katolické církve, někteří zde měli svatbu. Ještě dnes se sem rádi vracejí. Když je třeba v létě pouť, přijedou sem na setkání, nebo přivezou ukázat své děti… Udržují s námi kontakty i písemně.

Za tak dlouhá desetiletí života zde jste jistě poznaly i místní lidi. Spolupracují s vámi?
Ano, o mnoho lidí – zvláště starých nebo nemocných – jsme se zde vždy starali. Mnoho z nás sester mělo zdravotnické vzdělání, a tak jsme zde dělaly a děláme dodnes takové „pečovatelky“ pro ty, co se nemohou o sebe postarat. Už to ani nespočítáme, kolik stovek injekcí jsme tady napíchaly, ať už místním nebo rekreantům, kteří potřebovali nějakou zdravotní pomoc. Dodnes se staráme o několik starých lidí zde v obci, o které se jejich příbuzní nejsou schopni postarat.

Jaké máte perspektivy?
Bohu díky v naší slovenské provincii, kam patří i naše komunita v Maxově, je poměrně dost dorostu. Každý rok minimálně deset nových sester. Proto se neuvažuje o tom, že bychom Maxov opustily. Vždy, když nějaká z nás musí odtud odejít na jiné místo, doplní se počet opět na čtyři. Jedna naše spolusestra – sestra Flavia – byla například pověřena, aby studovala v Anglii a Itálii, a dnes je představenou našeho hlavního domu v Římě. Jiná zase – sestra Terezie – byla naší nejvyšší představenou pověřena k tomu, aby se stala představenou České provincie našeho institutu. Česká provincie je bohužel malá a nemá žádný dorost. Dohromady čítá 18 sester vesměs vyššího důchodového věku a působí v jen v Praze, v jižních Čechách a tady v Maxově.

Děkuji za rozhovor

Ptal se a fotografoval P. Michal Podzimek

Jako jeden ze tří kněží, kteří těmto čtyřem sestrám zajišťujeme „duchovní servis“ mohu doplnit, že sestry v této poloobci, která patří správou pod obec Lučany nad Nisou, opravdu požehnaně působí. Bez nich by jistě spousty starých lidí zemřely jako zvěř ve svých zchátralých chaloupkách, rozestrkaných po jizerskohorských stráních.
Sestry se také vzorně starají o jinak zanedbaný místní kostel, do kterého vodí v neděli nemalý počet chovanců, z nichž většinu nechaly také pokřtít. Snaží se rovněž sbírat peníze na opravu místního kostela, který prakticky od svého postavení v roce 1900 neprošel žádnou větší opravou. S jejich pomocí se zde pomalu zorává tvrdá půda srdcí místních obyvatel. Místní sestry jsou živoucím důkazem toho, jak víra dokáže zlobu těch, kteří je sem před půlstoletím vyhnali, změnit v Boží požehnání.

Uveřejněno: 23.2.2003     Počet přečtení: 3025
Články tohoto autora:
Zpět na minulou stránku