Zdislava Zdislava - http://www.biskupstvi-ltm.cz/zdislava
 
Rozhovory - Ohlédnutí na konci jedné cesty
P. Michal Podzimek, šéfredaktor
P. Michal Podzimek, foto Dominik FišerSe jménem Michal Podzimek pod články se čtenáři Zdislavy začali setkávat před mnoha lety. Později za jméno přibyl i dovětek – šéfredaktor. K poslednímu dni loňského roku předal tuto funkci novému šéfredaktorovi a to je příležitost k rozhovoru a vzpomínce, jak v posledních letech Zdislava vznikala.

Otče Michale, kdy jste se poprvé seznámil se Zdislavou a od kdy jste se zapojil do její tvorby?
Zdislavu jsem sledoval od začátku, protože již v době, kdy Zdislava vznikla – v zimě 1995 – jsem se aktivně podílel na životě farnosti v Jablonci nad Nisou. Byl jsem sice v té době bohoslovcem v Praze, ale do Jablonce jsem jezdil poměrně často. Časopis vznikl na návrh P. Antonína Bratršovského z jablonecké farnosti, který byl v tiskovém apoštolátu vždy velmi aktivní a stal se duchovním otcem i několika dalších časopisů (Tarsicius, In a jiné). Jako prvního šéfredaktora jmenoval biskup Koukl pana Luboše Růtu, který toho času bydlel na faře v Janově nad Nisou. Luboš Růta mi byl v té době velmi blízkým přítelem, jako můj rodný bratr. Všechny radosti a starosti jsme sdíleli spolu, a tak jsme také přirozeně spolu pracovali i na Zdislavě. Byl to vlastně on, který mne seznámil s celou problematikou počítačového programu, ve kterém se časopis vyráběl – sázel. Toto bylo nakonec nejdůležitější, protože psát články a redigovat by v té době zvládali i jiní, ale vyrobit graficky časopis v profesionální kvalitě nebylo s tehdejšími možnostmi jednoduché a vyžadovalo znalost a zručnost technologie.

Redakční rada Zdislavy ve své plné slávěJak v té době pracovala redakční rada a jak se časopis tvořil?
Redakční rada byla ustanovena hned od počátku existence časopisu a myslím, že jsem v ní byl i já od samého začátku. Byla to opravdu RADA ve vlastním slova smyslu! Pamatuji, že pan Luboš (a později i já) přivážel nashromážděné příspěvky na setkání do Litoměřic na biskupství. Rada pak přečetla a opravila stylisticky a gramaticky to, co šéfredaktor připravil, občas také sami rádci něco přinesli ze svého okolí. Vzpomínám, že P. Antonín Audy, který byl členem rady, psal velmi pěkný seriál o Krédu, založil tak tradici naučných seriálů. Dnes již několik let díky P. Jiřímu Voleskému vychází výklad Starého Zákona.
Dále se Rada bavila o vhodnosti či nevhodnosti uveřejnění jednotlivých článků. Šéfredaktor všechno odvážel domů a časopis celý vyrobil – přepsal do počítače, vysázel, vytiskl na průsvitný papír zrcadlovou předlohu, dovezl do tiskárny. Zdislavu pak po několika dnech přivezl z tiskárny na faru v Janově nad Nisou a spolu s mládeží zabalil a odvezl na poštu. To bylo jeho hlavní zaměstnání. Musím uznat, že té práce opravdu nebylo málo. Kromě schválených příspěvků na setkání Rady se ještě sháněly další pozvánky, aktuality, grafické doplňky. Celý měsíc se tím dal vyplnit. Navíc nebylo výjimkou, že šéfredaktor vyjížděl služebním autem po diecézi, aby udělal rozhovor atd.

Kdy jste byl pověřen vedením Zdislavy?
V roce 1999 se tato vydavatelská „idylka“ vytratila. Zpočátku vypadalo vše nevinně. Pan Luboš se v roce 1998 dostal do osobních potíží, které chtěl řešit půlročním odjezdem do zámoří. Aby se jeho odjezd mohl uskutečnit, prosil mne, zda bych za něho sázel a připravoval pro tisk Zdislavu a vedl redakční radu v době jeho nepřítomnosti. To se odhadovalo na pět nebo šest čísel. Ostatní práce s distribucí a účetnictvím Zdislavy zajišťovala šéfredaktorova žena. Byl jsem v té době kaplanem v Mladé Boleslavi. S tehdejším panem arciděkanem Hlouchem a s biskupstvím jsem se dohodl, že mohu párkrát do měsíce jezdit do Janova a udělat sazbu časopisu. Také jsem pokračoval v redakčních radách.
Sazba Zdislavy trvala přibližně dvě až tři odpoledne a moje úloha končila odvezením předloh šestnácti stran časopisu do komerční tiskárny v Jablonci nad Nisou.
Problém však nastal na jaře 1999. Pan Luboš se již do práce nevrátil. On pak zcela rozvázal pracovní poměr s biskupstvím. Pracovní tým se sice hned nerozpadl, ale bylo jasné, že funkci výrobce časopisu musí někdo převzít.
Vzpomínám, že jsem tehdy jel do Litoměřic na nějaké setkání s ministranty a pan biskup Koukl mi řekl, že i když se to s panem Lubošem celé změnilo, je důležité, aby časopis byl vydáván dál. Dnes bych jistě řešil celou situaci moudřeji, ale tehdy jsem se sám, kdesi na louce před katedrálou, ústně zavázal, že celé břemeno vezmu na sebe. Cítil jsem ve svém mladické nevyzrálosti k časopisu jakousi morální odpovědnost.
Časopis ještě dlouho vycházel zaregistrován pod farností Janov nad Nisou. Teprve na konci roku 2000 jsem se s panem biskupem Kouklem dohodl na podmínkách, za kterých budu vydávat časopis a přemístil jsem redakci na faru na Smržovku. Z bývalého týmu mi tehdy velmi pomohlo několik lidí s distribucí, účetnictvím a zpočátku i s balením časopisu. Později se začala vyrábět Zdislava moderněji bez potřeby předloh skrze firmu Macek-Kusala na faře v Jablonci a také na distribuci jsem najal firmu Amis z Prahy. Tak tomu bylo do konce mého „šéfredaktorování“.

V té době jste pokračoval ve studiu v Polsku…
Mé studium církevního práva v Lublině je velmi dobrodružný příběh, který začíná u charismatické osoby pana arciděkana Jana Kozára v Chomutově. Ten se mi nesmazatelně zapsal hluboko do srdce. A to jistě nejenom mně, ale i ostatním jeho někdejším kaplanům.
Když jsem byl vysvěcen na kněze, v červnu 1998, dostal jsme dekret na službu „kaplana“ do Chomutova. Jak se předpokládalo, tamní prostředí mé silné alergii nesvědčilo, a navíc se ukázaly první známky astmatu. V té době se objevila mezi kněžími nabídka na dálkové studium licenciátu církevního práva v Lublinu. Otec arciděkan mi chtěl udělat radost a přislíbil, že vyjedná s panem biskupem Kouklem – který zpočátku nesouhlasil – aby mi dal doporučení ke studiu. V září 1998 jsem však dostal první opravdový astmatický záchvat, a tak jsem z Chomutova odešel. Téměř do Vánoc 1998 jsem byl v pracovní neschopnosti. Dodnes mám tedy na chomutovskou farnost (kromě osobních přátelství) dvě trvalé památky: astma a licenciát z církevního práva. Samotné studium mne pak provázelo až do konce roku 2000, kdy jsem v Lublinu promoval a v únoru 2001 mi české ministerstvo školství uznalo licenciát jako doktorát teologie.

P. Michal PodzimekZdislava postupně začala využívat profesionálních služeb, ať to byla sazba nebo distribuce…
Jak jsem řekl, nebylo možné najednou dělat všechno sám. Na faře ve Smržovce nebyl nikdo, kdo by mi fakticky pomohl, tak jak to bylo v Janově nad Nisou. Z předplatného se tedy začala platit i distribuce. Proto jsem Zdislavu musel několikrát zdražit, což mi sice přineslo spoustu zlých dopisů od předplatitelů (především kněží), ale nebyla jiná cesta. Většina lidí tyto nutné kroky „redakce“ pochopila a jednotlivci časopis nepřestali odebírat. Navíc v době, kdy jsem přebíral Zdislavu, mnohé farnosti snižovaly svůj odběr někdy až na polovinu výtisků. Z původních 2500 výtisků se postupně snížil odběr až na 1300. Tiskoviny celkově přestaly být aktuální, začínal se objevovat internet. I Zdislava díky libereckému studentu Dominiku Fišerovi začala vycházet na internetu. Nyní budu sledovat, jak se k němu litoměřické biskupství zachová dnes a jestli bude diecézní časopis v internetové podobě zachován.

Ve Zdislavě měly své místo i pravidelné rubriky a sloupce, například Nové knihy…
Ano, rubrika Nové knihy byla velmi dobrá. Dodnes nevím, proč s ní P. Chmelař skončil. Je pravda, že jsem několikrát Nové knihy vytiskl se zpožděním. Je také pravda, že jsem si proti sobě postavil několik lidí z „rady“, když jsem se s ní přestal scházet. Neviděl jsem v tom radění smysl. Navíc někteří stěžejní lidé z rady zmizeli (P. Helikar zemřel, pan jáhen Vilém Vraný odešel z duchovní správy atd.). Ze zasedání se stávalo sice milé, ovšem spíše osobní než pracovní, každoměsíční setkání, a na to já neměl čas. Odpovědnost za vydávání byla jen a jen na mě, nikdo za mne práci udělat nemohl.

V následujícím období jste převzal farnost v Tanvaldě a poté také začal pracovat na církevním soudu v Praze. Jak se to vše dalo stihnout?
Do Tanvaldu jsem se dostal v roce 2002, když odtud odešel zpět do Polska kněz P. Marian Płonka. Prakticky se jen dva menší farní obvody rozumně spojily do jednoho velikého. Na práci se Zdislavou se tím moc nezměnilo, snad jen to, že kvůli účetnictví jsem formálně změnil vydavatele z farnosti Smržovka na farnost Šumburk nad Desnou. Zde totiž bydlím a mám kancelář. Na Smržovce zůstal jen archiv časopisu, jinak se vše odehrávalo v Tanvaldu-Šumburku. Jedinou velkou „akcí“ spojenou se Zdislavou bylo vždy listopadové číslo, které se neposílalo do distribuce Amisu, ale které jsem balil s pomocí farníků sám. Bylo tam třeba vždy vložit složenky s vyplněnými údaji každého odběratele, a to se nedalo svěřit nikomu jinému.
Zdislava se dala redigovat z Tanvaldu celkem snadno, ale přibývalo potíží s obsahem. Několikrát se stalo, že jsem se dostal do kolize s ordináři na biskupství, když jsem otiskl něco, co se nemělo a nechtělo slyšet. Stále častěji jsem si právě pod tlakem těchto událostí uvědomoval, že redakce časopisu není moje poslání, ale že dělám Zdislavu provizorně, dokud se nenajde někdo jako kdysi pan Luboš Růta, který to bude mít jako své zaměstnání. Byl jsem rád, když jsem takového člověka před dvěma lety objevil v osobě ing. Jana Rosenauera. Ten sice nemohl být formálně šéfredaktorem, ale svěřil jsem mu aktuální výrobu čísel, čímž mi velmi pomohl. Sám jsem se pak staral spolu se svou maminkou, která mi ze Smržovky pomáhala, o obsah, distribuci, redakci některých příspěvků a účetnictví, které bylo součástí účetnictví farního.
V roce 2003 si mne našel i Interdiecézní církevní soud a začal jsem dojíždět do Prahy; zpočátku jako notář a od března roku 2004 jako soudce. To zcela vyplnilo moje zbývající kapacity a veškerý „volný čas“. Zdislava se pomalu stávala velkým břemenem.

V loňském roce jste se stal navíc i pedagogem na Fakultě pedagogické Technické univerzity v Liberci…
V prosinci 2004 mne P. Miloš Raban poprosil, jestli bych nevyužil svého vzdělání a nešel za něj učit některé předměty na Technickou univerzitu v Liberci. On sám se zde stal děkanem pedagogické fakulty a potřeboval za sebe nějakou náhradu. Pan biskup Duka, který v té době již administroval diecézi, si toto také přál. Rád jsem souhlasil. Podmínkou bylo, že předám časopis Zdislava biskupství. Biskupství se však v té době chystalo na své slavné jubileum 350 let své existence, proto jsem s pomocí pana Rosenauera a firmy Macek-Kusala vydával Zdislavu ještě celý rok 2005. Také jsem již měl vybrané předplatné na celý rok, bylo by tedy složité předávat časopis uprostřed účetního roku. Číslo, které nyní držíte v rukou, je poslední, které je hrazené z loňského předplatného.

Redakční rada Zdislavy ve své plné slávěCo vám dala práce, kterou jste po léta věnoval měsíčníku Zdislava?
Práce sama byla velmi rozmanitá. Především jsem měl možnost nahlédnout do mnoha lidských srdcí v této diecézi, ať už v dobrém či zlém. Jsem vděčný Pánu Bohu za nová přátelství i nepřátelství, které mi práce na Zdislavě přinesla.
Také si myslím, že jsem díky Zdislavě nahlédl dostatečně do problematiky tvorby tiskovin z praktické stránky. Vždy jsem byl člověkem, kterého fascinovala technika a problematika výroby něčeho nového. Díky Zdislavě jsem se také naučil celkem obstojně psát na stroji všemi deseti prsty. Pozitiv tedy bylo hodně. Celkově hodnotím sedm let odpovědnosti za tento časopis jako přínos pro duši i pro budoucnost – Podzimek totiž nezapomíná…

Počítáte s další spoluprací se Zdislavou? Na vaše rozhovory s osobnostmi naší diecéze si čtenáři zvykli.
Nechal jsme si od každého čísla jeden výtisk a nyní si je chci dát svázat spolu s částí korespondence do knihy, abych měl trvalou památku na tuto etapu svého života. Při pročítání mnoha čísel jsem si ke své hanbě všiml, že to byly často téměř „podzimkovské monografie“ – že tam totiž kromě oznámení a zpráv, případně vzdělávacího seriálu, byly všechny články ode mne, nebo alespoň mnou redigované. Tak by to už nikdy nemělo být!!! Rozhodl jsem se, že nyní si dám od Zdislavy „přísný dvouroční půst“ – chci se totiž přesvědčit o nezávislosti časopisu na Podzimkovi, o tom, že naše diecéze má na to, aby si vytvořila časopis vlastní. Jediné, co jsem slíbil je, že jsem ochoten „být cenzorem“ – tedy přečíst hotové číslo a posoudit, zda tam není něco proti katolickému učení a církevním partikulárním normám.
Nevím, jaký směr tomuto časopisu dá nový vydavatel – Biskupství litoměřické, ani jak se k redakci postaví nový šéfredaktor P. Miroslav Dvouletý. Věřím, že v příštím čísle uděláte rozhovor s ním a že svojí strategii nastíní. Jako dobrý krok hodnotím obnovení redakční rady a přál bych novému vydavateli, aby byla opravdu pracovním týmem, který bude připravovat pro vydavatele většinu materiálu. Sám jsem takovou dohromady dát nedokázal, přesto věřím, že je to možné.

Na úplný závěr bych chtěl poděkovat. Nemohu bohužel adresně poděkovat všem, protože bych musel vyslovit některá jména, který jsou „na indexu“ a já již nemám zapotřebí žádné další problémy. Soudím však, že každý ví, jak se zachoval v posledních sedmi letech vůči Zdislavě, diecézi i mé osobě. Bůh ví, že většina z těch, kteří přispívali do Zdislavy byli lidé dobří – jim patří i můj dík a přání Božího požehnání…

Uveřejněno: 20.2.2006     Počet přečtení: 13296
Články tohoto autora:
Zpět na minulou stránku