Zdislava Zdislava - http://www.biskupstvi-ltm.cz/zdislava
 
Rozhovory - Dívat se srdcem – Kardinál J. Meisner
 
Kolínský kardinál Joachim Meisner zavítal několikrát i do naší diecéze. Sám pochází z Wroclavi a vyrůstal v NDR. Od roku 1980 byl berlínským biskupem, od roku 1988 je v Kolíně nad Rýnem. V roce 2005 se nebál přijmout ve svém diecézním městě statisíce mladých při týdenním programu, jehož vrcholem bylo setkání s papežem Benediktem. V roce 1998 mu byl propůjčen Řád bílého lva III. třídy České republiky. Je předsedou nadace Renovabis pro pomoc církvi ve střední a východní Evropě. Otiskli jsme aktuální otázky z rozhovoru s novinářem S. Rehderem.
Kardinál J. MeisnerMnohé ženy se dnes cítí podceňovány, když jim církev dává za vzor Marii. Maria se jim jeví jako neemancipovaná, tichá žena, která ke všemu říká „Ano“ a „Amen“.
Před nedávnem jsem navštívil výstavu v klášteře Marienstern u Bautzenu (Budyšína) při příležitosti oslav 750 let jeho trvání. Část této expozice měla název „Krásné ženy“. Nejkrásnější a nejúchvatnější umělecká díla oslavující ženy nebyla však věnována portrétům hereček a zpěvaček – šlo o překrásná zpodobnění Marie v malířství a v sochařství. Právě tyto exponáty přilákaly nejvíce návštěvníků. Především ženy. Byly tam vystaveny dokonce tři madony, které představovaly typ „Maria gravida“. Gravida znamená „těhotná“, požehnaná Maria, která je plná naděje. Před tímto vyobrazením prodlévaly ženy obzvláště dlouho.
Zeptejte se jednou osob nejrůznějšího původu a věku, o kom hovoří s nejvyšší úctou a vděčností. Je jím skoro vždycky jejich vlastní matka. Pokud člověk ještě matku má, ani si to neuvědomuje. Když jsem svoji matku ztratil, byl jsem tak smutný, že jsem byl vlastně sám sebou zděšen.
V duchu jsem si říkal: přece věříš ve zmrtvýchvstání, proč tedy pociťuješ ztrátu matky a prázdnotu, která vznikla jejím odchodem, tak hořce? V této pro mě těžké hodině mi napsal jeden farář: „Pane kardinále, nestyďte se, že tak truchlíte pro svou matku. Matka je místem, na kterém nám Bůh daroval duši. Proto pro nás je a zůstane tak důležitá po celý život.“
Mnohé ženy vůbec nevědí, co ztrácejí odmítnutím mateřství. Maria byla matka. Říkají: byla to hodná, tichá, ale neaktivní žena. Ptám se Vás: která žena musí být aktivnější a tvořivější než matka?
Rodinám, které se dnes vážně snaží vést křesťanský život, často fouká do tváře silný protivítr. Křesťanští manželé platí dnes často za komické podivíny. Pro děti to pak vůbec není jednoduché. Co radíte těmto rodinám a především rodičům?
Ať svým dětem nejprve zprostředkují pocit jejich vlastní důstojnosti. Křesťanská rodina se musí stát biotopem víry. Pak bychom měli tyto biotopy pospojovat, což znamená, že se mají křesťanské rodiny navzájem posilovat. Nikde není psáno, že to má být pouze v rámci oficiálního církevního sdružení. Ale to, že se dnes křesťanské rodiny znají, drží pospolu a společně něco podnikají, považuji za důležité.
Dostávám od farářů více než dříve dopisy, ve kterých mi píší: „Do naší farnosti přišla úplně nevěřící rodina z bývalé NDR, která se chce stát katolickou. Vy přece také pocházíte z tého oblasti. Můžete mi poradit, jakou knihu jim mám dát do ruky?“
Odpovídám: „Milý pane faráři, pro první rok nedoporučuji vůbec žádnou knihu. Nejdříve najděte rodinu, která je ochotna sdílet s touto rodinou část svého života, a tím i své víry, která třeba každou druhou nebo třetí neděli s nimi společně stráví den, aby nejprve poznali kulturu neděle. Nejdříve musí víru zakusit, dříve než ji budou reflektovat s nějakou knihou.“

Modlitba ve velké míře zmizela ze všedního života člověka.
Kardinál J. MeisnerDokonce i děti a mladí lidé se často neučí modlit ani doma, ani v katolických školách a školkách. Jak se má tedy člověk naučit vážit si modlitby jako něčeho smysluplného a pro křesťana navíc přirozeného a přímo základního?
Ano, bohužel tomu tak je. Nám vůbec nepomůže nad tím naříkat. Měli bychom říct: Tak začni ty nebo ty, který to vidíš. Vždycky mě velice zaráží velká nepřítomnost modlitby v manželství. Samozřejmě – modlit se – to je namáhavé, neboť modlitba je vždycky činností srdce. U křesťana nejde nic, vlastně vůbec nic bez nasazení srdce. A v modlitbě musím, pokud chci být upřímný, nechat Boha nahlédnout do svého nitra, do své duše. To není vždycky příjemné. Proto například předchází kompletáři – večerní modlitbě církve – vždycky zpytování svědomí s prosbou o odpuštění. Proto lze tvrdit: budeme-li se opět více modlit, budeme se též více zpovídat, a Bůh nás pak uvede do náruče svého odpuštění. V modlitbě se otvírám Bohu. Čím více se otvírám, tím více do mě padá Boží světlo. Pak teprve opravdu poznám, kdo jsem.

Uveřejněno: 15.3.2006     Počet přečtení: 13813
Zpět na minulou stránku