Zdislava Zdislava - http://www.biskupstvi-ltm.cz/zdislava
 
Apoštolát není ohrožením svobody

 
Podle posledního sčítání obyvatel České republiky v roce 2001 se ke katolické víře přihlásilo přes 2 milióny občanů (přesný počet je 2 740 780), což představuje zhruba 27 % celkové populace. Jako věřící samo sebe definuje 32 % obyvatel ČR. Z celé Evropy je více osob bez vyznání jen v Estonsku. Ne nadarmo je možné považovat Českou republiku za misijní území.
Tato chmurná situace by však neměla věřícího katolíka přivádět k pesimismu nebo rezignovanosti, ale měla by být pro nás výzvou k vyslyšení Kristových slov volajících po našem aktivním apoštolátu. Vždyť Pánova slova: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu“ (Mk 16, 15) nebyla určena jen jeho současníkům, ale jsou dnes určena i nám všem, kteří se těšíme z toho, že jsme Božími dětmi. Dar víry, který nám byl dán bez našich vlastních zásluh, není určen k prohospodaření (srv. Mt 24, 14–30), ale měl by být aktivně využíván v každodenním životě k stále větší oslavě Boha, jehož aktivním plodem je i apoštolát.

Překážka apoštolátu
Společnost na prahu 21. století však vymyslela důmyslné argumenty pro to, jak se šíření víry bránit. Katolík, který se snaží se svými přáteli diskutovat o Bohu a víře nebo svým příkladem ostatním ukazovat pravou životní cestu ve smyslu Kristových slov „Já jsem cesta, pravda a život“ (Jan 14, 6), může snadno narazit na hradbu, kterou představuje snaha ochránit osobní svobodu druhých lidí.
Argument, který vychází z přesvědčení, že je potřeba druhého člověka tolerovat a nezabývat se jeho nevědomostí či jeho životem, protože je tím respektována jeho svoboda, je nutné považovat za chybný, protože je založen na naprosto nesprávném výkladu svobody. Člověk, který nežije v Pravdě, totiž není svobodný. Vyzdvihování svobody na úkor pravdy vede pouze k jedinému – člověk se zříká své vlastní přirozenosti, tedy toho, že je člověkem

Pravá svoboda není svévole
Spolu s učitelským úřadem Církve můžeme říci, že svobodný není ten, kdo zneužívá své tělo nebo jiného člověka k ukojení svých sobeckých potřeb, ani ten, kdo je závislý na věcech, které ho obklopují. Jinými slovy, „není opravdové svobody, leč ve službě dobra a spravedlnosti. Zvolit neposlušnost a zlo je zneužitím svobody a vede k „otroctví hříchu“ (Katechismus katolické církve, č. 1733).
Mnozí lidé si bohužel toto své otroctví ani neuvědomují. Přikázání lásky k bližním nám proto říká, že takovým lidem bychom měli pomoci nebo se alespoň o pomoc snažit. Pokud máme skutečný zájem o lidi ve svém okolí, nelze jen tak přehlížet, že žijí ve stavu odvrácení od Boha. Chceme-li pro ně to nejlepší, nic lepšího než dar víry jim zprostředkovat nemůžeme.
Taková pomoc prostřednictvím našeho apoštolátu je naprosto legitimní. Každý člověk je totiž povolán k životu ve společenství s Bohem. Vždyť jaký jiný cíl má všechno lidské konání, než konečný život ve společenství s Bohem?
Každá lidská bytost během svého života žízní po Boží lásce. Odpovědí na tuto lásku je sám Boží Syn, který je pramenem věčného života. Kdo žízní a přijde k němu, pije pramen věčného života (srv. Jan 4, 14). Tato jedinečná skutečnost, která je nesmazatelně vryta do lidské přirozenosti, obhajuje jakékoli apoštolské působení. Apoštolát totiž není nic jiného, než pomoc druhým lidem „rozpomenout“ si na své primární povolání, které je od přirozenosti vlastní každé lidské bytosti. Společně s námi dnes žije spousta lidí, kteří na své povolání být opravdovým Božím dítětem zapomněli. Tak jako onen žebrák v Jeruzalémě u rybníka Bethzatha, nemají tito lidé nikoho, kdo by je „snesl do rybníka“, aby se mohli uzdravit (srv. Jan 5, 2–9).

Náš nezastupitelný úkol
My nemůžeme jen tak nečinně stát a přihlížet tomu, jak naši přátelé, známí, spolužáci nebo kolegové v práci, neznají nikoho, kdo by jim zprostředkoval svědectví o Pravdě. Výzva, která na nás v okolním světě čeká, je proto veliká.
Obrovským darem, který nám může v apoštolátu nejvíce pomoci, je naše přátelství s druhými lidmi. Přátelé si navzájem pomáhají a snaží se být tomu druhému co nejvíce na blízku. Vzájemná pomoc a láska, které přátelství obsahuje, s sebou určitě přináší i možnost hovořit o víře, o Bohu i o problémech, které jsou způsobeny kulturou „moderní“ společnosti, jako jsou ohrožení v oblasti čistoty nebo nezřízený konzumismus. Přátelství v sobě totiž obsahuje i velmi důležitý prvek lásky, kterým je přátelské napomenutí. Pokud naše přátele skutečně milujeme, je naše napomenutí jen prostředkem otevřít druhému oči a pomoc rozpomenout si na skutečně pravdivé hodnoty lidského bytí.

Modlitba před činností
Nesmíme však při našem apoštolátu zapomínat na to, že víra je nezasloužený dar, jehož udělení není v naší moci. Samotnou apoštolskou činnost proto musí předcházet modlitba a oběť. Svatý Josemaría k tomu v Cestě říká: „V první řadě modlitba; pak pokání; na třetím místě, teprve na třetím místě činnost“ (Cesta, 82). „Proste, a dostanete; hledejte a naleznete; tlučte a otevře se vám! (Lk 11, 9)“ jsou slova Ježíše Krista, která nám neříkají nic jiného, než to, že naše modlitby budou vyslyšeny. Neměli bychom však být pasivní, ale musíme pro naše přátele a kamarády skutečně tlouct a bušit, aby i jim byla dána možnost být Božími dětmi.
Ke svému kříži přitahuje Kristus každého člověka. Jeho vykupitelská smrt nebyla určena jen pro vyvolené, ale je to oběť za všechny, za každého z nás. Vědomí této skutečnosti nás vede k horoucí lásce a starosti o všechny duše, které nás obklopují.
Podle povolání, dobových požadavků, různých darů Ducha svatého, nabývá apoštolát různých forem. Avšak „duší veškerého apoštolátu“ zůstane vždycky láska čerpaná především z eucharistie“ (Katechismus katolické církve, č. 864).

Uveřejněno: 21.3.2006     Počet přečtení: 2070
Zpět na minulou stránku