Zdislava Zdislava - http://www.biskupstvi-ltm.cz/zdislava
 
Rubrika: Za poznáním
P. Jiří Voleský
Reprodukce Michelangelovy fresky Izajáše ze Sixtinské kaplePrvní z tzv. „píšících“ proroků si zaslouží naši důkladnější pozornost. Kniha nadepsaná jeho jménem ve Starém zákoně nejvýrazněji připravuje současný lid a pozdější čtenáře na přicházejícího Mesiáše – Ježíše Krista. Nicméně Izajášova proroctví nebyla od počátku oblíbena výlučně v komunitě křesťanů. Byla od doby svého vzniku velice ctěna většinou duchovních skupin židovstva.
(6.3.2006)
P. Jiří Voleský
ANTONIAZZO ROMANO: Narození Páně se sv. Vavřincem a Ondřejem, 1480–85, tempera na dřevě, Galleria Nazionale d‘Arte Antica, ŘímKrásné období adventní přípravy a následné slavení svátků narození Božího Syna můžeme prožívat různým způsobem. Od obnovování starých křesťanských tradic a zvyků, přes častější slavení liturgie až k hlubšímu duchovnímu ztišení a vnitřnímu úsilí napojit se intenzivněji a živěji na rozjímání biblických textů, které nás tímto jedinečným obdobím provázejí. Prožít alespoň trochu to, co prožívali lidé, kterých se události kolem očekávání a příchodu Mesiáše bezprostředně týkaly, to může být též smyslem biblického rozjímání.
(16.1.2006)
P. Jiří Voleský
Syrský vojevůdce Naamán nabízí Elíšovi odměnu za uzdravení, repro Jan RosenauerKdyž pozorně pročítáme příběhy ze života proroka Elíši, hlavní postava z nich v jejich souhrnu vystupuje jako výrazně otcovská osobnost, které ve své době nejen v izraelském národě, ale i daleko za hranice království není rovno. Prorok kolem sebe shromažďuje početné žactvo, jemuž je neohroženou, spontánně přijímanou autoritou. Jeho nejbližší žák a neustálý průvodce Géchazí též v příbězích jednoznačně ctí a podřizuje se prorokovi jako syn svému otci. Za svou neupřímnost a ziskuchtivost však musí zakusit „otcovský hněv“ proroka.
(21.12.2005)
 
PožehnáníV předposledním díle našeho miniseriálu o liturgii mše svaté jsme se dostali skoro až na samotný závěr eucharistické slavnosti. Čekají nás pouze tzv. závěrečné obřady, ale i zde bude jistě velmi dobré se zamyslet nejen nad posledními okamžiky mše svaté, nýbrž i nad některými dalšími možnostmi zakončení bohoslužby. Vše má svůj řád, ale také krásu.
(14.12.2005)
P. Jiří Voleský
Proměnění vody ve víno v Káně, Berlín – Schöneberg, 1993Prorok Elíša se nám v několika biblických příbězích představuje jako svědek Hospodinovy spravedlnosti a milosrdenství. Bůh Izraele byl vnímán jako Bůh ujímající se těch, kteří potřebují nutně pomoci. Stojí na straně utlačovaných, bezmocných, slabých a zoufalých. Není Bohem, který by se nezajímal o sociální poměry svého lidu. Velice aktivně do nich naopak zasahuje, a to především v zájmu postižených, kteří jsou od ostatních společensky znevýhodňováni.
(25.11.2005)
 
Ilustrační fotografieV předchozím díle našeho putování po krásách liturgických předpisů jsme si něco pověděli o centru celé mše svaté – o eucharistické modlitbě. Tento tajemný střed – velesvatyně – nás přímo uvádí do tajemství kalvarské oběti a vzkříšení našeho Pána. Na závěru této modlitby jsme všichni stvrdili svoji víru v toto tajemství společným zvoláním. Amen.
(21.11.2005)
 
V posledním díle našeho miniseriálu o průběhu mše svaté jsme skončili u přípravy obětních darů a modlitby nad dary, která tento úkon uzavírá. Následující část je pak samotným vrcholem slavení eucharistie: eucharistická modlitba. Jí začíná střed a vrchol celého slavení eucharistie, tj. modlitba díkuvzdání a posvěcení. Má svoji logickou strukturu, která vybízí k zamyšlení. Kněz vyzývá lid, aby svá srdce pozdvihl k Pánu modlitbou s díkučiněním a zahrnuje tak všechny do této modlitby, kterou vysílá skrze Syna v Duchu svatém k Otci.
(20.9.2005)
P. Jiří Voleský
Boží lid Izrael slavil od nepaměti během každého roku tři hlavní poutní svátky, na které byl v době centralizace liturgického kultu na jeruzalémský chrám povinnen se dostavit každý dospělý izraelský muž. Byly jimi velikonoce, letnice a svátek stánků. Všechny tři slavnosti byly časově umístěny do důležitých zlomů vegetativního cyklu dozrávání zemědělských plodin, nebo v případě velikonoc do období vrhu jehňat a kůzlat. Z toho lze usuzovat, že svátky byly původně oslavou plodnosti stád a polí, která byla vždy chápána jako veliké nadpřirozené tajemství obdarování lidí k tomu, aby mohli zachovávat a rozmnožovat svůj život. Izraelité tyto zprvu ryze zemědělské svátky přeznačili posvátným charakterem klíčových okamžiků svých dějin, jež vždy chápali jako hlavní pramen poznání zjevujícího se pravého a živého Boha. Velikonoce tak dostaly hlubší význam vysvobození z egyptského otroctví, letnice byly poměrně velice pozdně přeznačeny na den vydání Zákona na Sinaji a svátek stánků připomínal izraelské putování pouští za svobodou a domovem v Zaslíbené zemi.
(5.9.2005)
 
Koncem května si připomínáme svatou Zdislavu jako patronku naší diecéze a zároveň letošní velikou jubilantku, slavící společně s církví bojující 10 let svého svatořečení. Svatá Zdislava byla především žena, matka a pomocnice nemocných, ubohých a chudých. Její lidský profil je bezesporu cílevědomě formován poselstvím Písma. Jistě především evangelia, ale patrně i starozákonním pohledem. Zamysleme se, pro nedostatek místa tak trochu schématicky, nad obrazem ženy s jejími přednostmi i nebezpečími očima bible. Vyberme si dva prototypy ženy – ze Starého i z Nového zákona. Jistě nás spontánně napadne starozákonní Eva a novozákonní Maria.
(18.7.2005)
P. Jiří Voleský
Nalézáme se v těsné návaznosti na působení proroka Elijáše, tedy v 2. polovině 9. století př. Kr. v Izraelském království (severní část rozdělené říše Davidovy). Elíša je v první řadě následovníkem a pokračovatelem Elijáše. Nicméně jeho život je provázen ještě početnějšími mocnými divy a zázraky, než život jeho duchovního mistra.
(7.6.2005)
P. Jiří Voleský
Eliáš na poušti pokrmem opatřen od andělaProrok Elijáš ke konci svého poslání zažívá ještě jednu krásnou epizodu, která, jak se zdá, prohlubuje jeho poněkud jednostranné poznání Boha. Celý životní příběh proroka s jeho četnými výjimečnými událostmi, svědčí o Bohu, který v ohni, soudu a krvi nepřátel trestá a tvrdou rukou vychovává svůj nevěrný národ. Příběh, který popisuje Elijášovo intimní setkání s Hospodinem na Jeho svaté Hoře, může být chápán též jako projev Boží výchovy, jež vede proroka k hlubšímu poznání tajemství Božího života a působení. Hospodin se na hoře Chorebu Božímu muži zjevuje v jemném, tichém vánku. Tím dává jasně Elijášovi najevo, že je též, a to možná podstatněji, Bohem milosrdným, milostivým a velkoryse odpouštějícím.
(4.4.2005)
 
Fotografie: Jan MacekBohoslužba slova byla zakončena společnými prosbami věřících – přímluvami. Mše svatá tedy vstupuje do své druhé hlavní části – slavení Eucharistie. Tedy jedné ze sedmi svátostí Církve. Tato svátost naší spásy – tedy viditelné znamení neviditelné milosti – je nejen velikonoční obětí Ježíše Krista, ale také hostinou. Je to také oběť chvály a díkuvzdání za dílo stvoření. Byla ustanovena Pánem Ježíšem v předvečer jeho utrpení při poslední večeři, kdy vzal chléb a kalich vína a pronesl slova proměnění. Zároveň přikázal apoštolům: To čiňte na mou památku.
(29.3.2005)
P. Jiří Voleský
Elijáš vzkřísil syna vdovy ze SareptyJedna epizoda Elijášova biblického příběhu nějak nezapadá do celkového obrazu a charakteru proroka. Je jí pobyt Elijáše u opuštěné vdovy ve fénické Sareptě. Prorok utíká před hněvem krále, kterému ohlašuje Boží trest za jeho nevěru v podobě dlouhodobého sucha. Král chápe proroctví nerozlučně svázané s osobou Elijáše a proto se snaží proroka zahubit, čímž by podle jeho mínění zlomil zhoubnou kletbu. Nicméně za celým děním stojí plně a pouze Hospodin, Elijáš je jen Jeho ústy.
(7.3.2005)
 
Ilustrační fotoV pokračování našeho seriálu o mši svaté jsme došli na konec úvodních přípravných obřadů. Následující část je jedním ze dvou hlavních pilířů eucharistické slavnosti – tj. bohoslužba slova. V této části se dává prostor, aby zaznělo to slovo, které je ostřejší něž dvousečný meč a které je plné života a síly.
(23.2.2005)
P. Jiří Voleský
Elijáš na voze ohnivém vznesen k nebesůmProrok Elijáš je bezesporu jednou z nejzajímavějších postav Starého Zákona. Zanícený nadšenec a neohrožený bojovník za věc Boží, na jehož slova reaguje nebe sesíláním ničícího a očišťujícího ohně, něžný a pozorný host v domě zoufalé vdovy, hluboký mystik, setkávájící se s Bohem tváří v tvář v jemném, neznatelném vánku na Boží hoře.
(5.2.2005)