Zdislava Zdislava - http://www.biskupstvi-ltm.cz/zdislava
 
O sv. Zdislavě

Na jaře 2002 zastupitelé Libereckého kraje při druhém kole hlasování schválili návrh, aby sv. Zdislava byla vyhlášena za patronku celého Libereckého kraje. 24.10.2000 - v roce Velkého jubilea - prohlásil papež sv. Zdislavu za hlavní patronku Litoměřické diecéze.
Sv. Zdislava - S.M.Česlava Talafantová OP Kdo to je tato žena, která se narodila asi roku 1220 na Moravě v Křižanově a zesnula na začátku roku 1252 v Jablonném v Podještědí?
Byla dcerou pana Přibyslava z Křižanova, královského purkrabího v Brně a na hradě Veveří, a paní Sibyly (ze Sicílie - dvorní dámy královny Kunhuty). Měla dvě mladší sestry - Eufémii a Elišku. Provdala se za předního českého velmože pana Havla Markvartice (svatbu měli zřejmě v Brně) a přestěhovala se na jeho hrad Lemberk u Jablonného v Podještědí (dříve Německého J.). Porodila mu čtyři děti: Havla, Markétu, Jaroslava a Zdislavu. Pravděpodobně se setkala s blahoslaveným Česlavem, polským dominikánem, žákem sv. Dominika a stala se dominikánskou terciářkou; s manželem povolali dominikány do Jablonného a do Turnova, založili zde pro ně kláštery a chrámy.
Světicí se Zdislava stala jako manželka a matka rodiny, ale její život a činnost se neomezovaly jen na soukromí: Zdislava vzdělávala a vychovávala také hradní čeleď, ošetřovala i jinak pomáhala (ve špitále, který rovněž založila) nemocným, chudým, bezdomovcům a válečným uprchlíkům (byla to doba tatarských vpádů do střední Evropy). V době časté manželovy nepřítomnosti (byl pravou rukou krále Václava I. a jeho oporou, když se proti němu vzbouřil jeho syn Přemysl Otakar II.) musela za něho vést celé panství.
Zdislava zemřela pravděpodobně na tuberkulózu, (její ostatky zkoumal akademik Vlček) je pohřbena v kryptě klášterního kostela v Jablonném; její lebka je v relikviáři na mariánském oltáři vlevo v chrámové lodi. Její hrob se těší úctě věřících nepřetržitě od její smrti dodnes, přijíždějí sem na pouť nejen Češi a Moravané, ale též Slováci, Poláci, Lužičtí Srbové, Němci a Rakušané. Dodnes u jejího hrobu dochází k podivuhodným vyslyšením, uzdravením a jiným divům na přímluvu této světice.
Proto byl už v 18. století na místě dřívějšího gotického kostela postaven k jejímu budoucímu blahořečení, o něž se začalo usilovat, velkolepý barokní chrám sv. Vavřince slavným vídeňským architektem Janem Lukášem Hildebrandtem; stavbu financoval hrabě Berka z Dubé a po jeho smrti(už méně nákladně) paní hraběnka Kinská. K blahořečení však došla až roku 1907 (papež Pius X.). V roce 1947 zahájil kardinál Štěpán Trochta, biskup litoměřický, diecézní proces svatořečení.
V rámci Desetiletí duchovní obnovy národa byl věnován rok 1991 (tehdy teprve) blahoslavené Zdislavě a tématu rodina. Tehdy byl vydán sborník studií "Zdislava" a událo se ještě mnoho dalších zajímavých akcí.
Zdislavu pak svatořečil papež Jan Pavel II. v Olomouci 21.5.1995. 24.10.2000 - v roce Velkého jubilea - ji prohlásil za hlavní patronku Litoměřické diecéze.
O svatořečení Paní Zdislavy se velice zasloužil tehdejší provinciál dominikánů Otec Ambrož Maria Svatoš, a to shromažďováním zdislavských studií a historických dokumentů. Nyní má v rukopise takto zdokumentovánu téměř stovku případů podivuhodných vyslyšení na přímluvu Paní Zdislavy z minulosti. Za zázrak nutný k svatořečení bylo uznáno lékařsky a vědecky nevysvětlitelné uzdravení MUDR. Straky, otce rodiny, u něhož 19.9.1989 došlo v Brně v nemocnici k zástavě srdce, k nulovému krevnímu tlaku, ke klinické smrti mozku; tento stav trval přes 3 hodiny. Během té doby manželka, děti, vrchní sestra, pan farář a další se intenzivně modlili k blahoslavené Zdislavě o zázrak., a byli vyslyšeni: obnovila se motorická a smyslová činnost, všechny orgány začaly normálně fungovat.
Jablonecký kostel byl papežem povýšen na baziliku minor (menší) s titulem "sv. Vavřince a sv. Zdislavy".
Až do své smrti 25.8.2000 byl za rektora této baziliky a za strážce hrobu paní Zdislavy Otec Jindřich Gajzler OP. Po něm pak nynější duchovní správce Otec Bernard Špaček OP.
Ostatky sv. Zdislavy jsou vystaveny věřícím k uctívání kromě v Jablonném také v litoměřické katedrále sv. Štěpána (na oltáři sv. Jana Nepomuckého) a v Olomouci v dominikánském kostele Panny Marie (na oltáři sv. Dominika).
7.9.2001 vykonala lebka sv. Zdislavy pastorační cestu z Jablonného do Turnova na místo, kde stával kostel a dominikánský klášter, které založila (a husité vypálili) - do nynějšího chrámu Panny Marie. Zde byla blah. Zdislava obdarována od místní farnosti a jejího tehdejšího duchovního správce Otce Václava Hladíka (tehdy ještě OP, nyní křižovníka s červenou hvězdou v Karlových Varech) stříbrnou lampou (visí nyní nad kryptou), dílem turnovských zlatníků; farnost pak obdarovala Otce biskupa Koukla menším kalichem, jiným jejich dílem.
Při 750. výročí smrti blahoslaveného Česlava roku 1992 sv. Zdislava oplatila tomuto světci návštěvu: její lebka putovala z Jablonného do polské Wroclawi a byla zde přijata se státnickými poctami.
Svou třetí a zatím poslední pastorační cestu vykonaly ostatky sv. Zdislavy z Litoměřic na letiště v Olomouci - na svatořečení papežem Janem Pavlem II.
K sv. Zdislavě se jako ke své vzdálené příbuzné hlásí dodnes hrabata Waldsteinové a její hrob v Jablonném navštěvují.
Úctě poutníků se velmi těší též i Zdislavina studánka pod hradem Lemberkem, kde mnozí nacházejí zdraví po modlitbě k Paní Zdislavě a pití nebo umývání v této vodě. Voda sama léčivá ani radioaktivní není, jde o normální dobrou pitnou vodu. Odborný chemický rozbor dal vyvěsit na tabulce u studánky ještě Jindřich Gajzler.
Nejstarší písemné záznamy o Zdislavě pocházejí ze začátku 14. století, tj. z doby zhruba pouhého půl století po jejím úmrtí, a to v Dalimilově kronice a ve Žďárské kronice. Pozdější legendy nejsou spolehlivé. Historik Zdeněk Kalista napsal o Zdislavině době a jejím rodu dvě historické studie (1941 a 1969). Historickou práci o Zdislavě vydal i otec Ambrož Svatoš 1948 pod titulem "Blahoslavená Zdislava".
Před časem formoval Dr. Edel, národopisec z muzea v Českém Dubu, svoji domněnku, že Zdislava jezdila léčit nemocné do špitálu johanitů v Č. Dubu. Ale tato hypotéza je čistě subjektivní a neodpovídá historickým faktům.
Nejvýznamnější výtvarné zobrazení světice, jejího života a zázraků za jejího života vidíme na 24 obrazech v její kryptě, malovaných na plechu v 18. století podle mnohem starších obrazů. Oltářní obraz v bazilice v Jablonném je dílem prof. Menharta z Prahy - usiloval zobrazit ideál ženy.
Zdislavino jméno nese také měsíčník litoměřické diecéze a jeho internetová podoba, kterou právě prohlížíte.
Pro internetové stránky Zdislavy napsal: Zdeněk Cyril Fišer; Upravil: Dominik Fišer


Fotografická příloha

Bazilika sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí
Bazilika sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí

Poutní mše u příležitosti 750. výročí úmrtí sv. Zdislavy v bazilice v Jablonném
Poutní mše u příležitosti 750. výročí úmrtí sv. Zdislavy v bazilice v Jablonném

Kaple sv. Barbory kam se sv. Zdislava údajně chodila modlit
Kaple sv. Barbory kam se sv. Zdislava údajně chodila modlit

Památník sv. Zdislavy v kostele sv. Václava v Křižanově
Památník sv. Zdislavy v kostele sv. Václava v Křižanově


Co více ještě dodat? Snad jen výběr vyslyšení na přímluvu sv. Zdislavy. Tato vyprávění již některá vyšla také ve Zdislavě a nyní je všechny kompletně vydala Matice cyrilometodějská pod názvem Na přímluvu paní Zdislavy(sestavil Zdeněk Cyril Fišer).

O paní Zdislavě řekli:
ARCIBISKUP MILOSLAV KARDlNÁL VLK V POUTNÍM KÁZÁNÍ DNE 18. ZÁŘÍ 1994, V MEZINÁRODNÍM ROCE RODINY, V JABLONNÉM V PODJEŠTĚDÍ:
Blahoslavená Zdislava byla paní, byla šlechtična, měla moc a vliv, měla majetek - ale ona to všechno dala stranou a postavila na první místo ve svém životě Pána Boha. Své bohatství dala do služby Bohu skrze své bratry a sestry. A to je veliké poselství, které především tady v Jablonném, ale i v celé diecézi, ano, v celé Evropě hlásá.
Tato mladá paní (je to asi věkem nejmladší světice našich dějin) nám ukázala vzor: uskutečňovat ve svém životě evangelium. To je světlo, které Zdislava vyzařuje. Je to tak úžasně moderní, současné! Tato naše světice je vtělenou evangelizací. Ona evangelium nejen poslouchala, ale ona ho žila. A to nikoli uzavřena v klášteře, ale žila ho ve své rodině a v tom světě, který ji obklopoval.
Víra nebyla jen její soukromou záležitosti pro její hradní kapli, ale byla to věc pro život. Zdislava vycházela z hradu a žila evangelium všude kolem, kde byli chudí a ubozí. Žila Kristovo slovo: ,Milujte své bližní!'
Paní Zdislava je hlasatelkou práva člověka, práva ženy: milovat a sloužit. A to je její poselství pro rodiny. Jako matka říká všem ženám, ale i všem, kdo žijí v rodině: je třeba milovat a sloužit!

PAPEŽ JAN PAVEL II. NAŠIM BISKUPŮM, ZÁŘÍ 1998:
Svatá Zdislava představuje rodinu jako výsadní cestu Církve k obnově lidí a společnosti evangelijním kvasem.

Přejetý
Vypráví sestra Alena a otec Jindřich
Stalo se to někdy v roce 1987 nebo 1988. Jeden zdejší chlapec, 10-11 letý, vyběhl z koupaliště a přebíhal přes hlavní silnici (Liberec-Nový Bor), co vede kolem. Srazilo ho auto. V bezvědomí byl převezen do nemocnice v České Lípě. A tam ležel na áru přes dva měsíce v kómatu (v hlubokém bezvědomí).
Tamější lékař anesteziolog - a byl to katolík! - prohlásil matce, že se z toho její syn nedostane a že by bylo líp, kdyby zemřel, protože jinak by zůstal debilní, že zřejmě má poškozený mozek.
Matka však odpověděla: "Věřím, že Bůh na přímluvu blah. Zdislavy mého synka zachrání!" Doktor pokládal tuto víru za naivní, tím spíše, že žena byla původem Slovenka.
Ta, aby byla svému chlapci blíž, požádala o hospitalizaci v nemocnici. Další den si však syna vzala na revers domů. Denně pak nosila do kostela květiny k oltáři, na němž je vystaven relikviář se Zdislavinou lebkou, a modlila se k naší paní Zdislavě za synkovo uzdravení. Pořád všem opakovala: "Věřím, že ho Bůh na přímluvu blah. Zdislavy zachrání!"
Chlapce chodili navštěvovat kamarádi. A když zas jednou přišli - on se na posteli posadil a začal mluvit!
Matka zas přinesla do kostela květiny a hlásila: "Kluk vidí, slyší, mluví, zpívá, chodí!"
Když o tom otec Jindřich referoval onomu anesteziologovi, svému známému, ten začal cosi o "přirozené regeneraci". - "Ale vždyť jste, jak jsi říkal, měli jasné výsledky, že uzdravení je nemožné!"
Zpráva o případu byla odeslána do Vatikánu - bylo to ještě za komunistů -doktoři ovšem nevydali žádné potvrzení o chlapcově stavu po zranění a o nevysvětlitelném zlepšení.
Poslali ho na rehabilitaci, aby se uzdravení mohlo přisuzovat přirozenému odbornému léčení ...

Malý Jirka
Podle dopisu Jirkovy babičky, paní Ludmily P. ze Smoliny, ze dne 6. 11. 1994
Pěkný prázdninový den - 3. srpen 1993. V podvečer jsme se vrátili ze sušení sena. A vtom slyším křik: "Malý Jirka hoří!"
Co se stalo?!
Osmiletý Jirka si chtěl zapálit nějakou pastu, ale nechtěla hořet. Starší bratránek mu chtěl pomoci. Doběhl pro kanystr s benzinem do motorové pily a polil to. Všechno se prudce vzňalo.
Jirka se lekl a chtěl oheň uhasit. Popadl poblíž stojící kbelík s vodou a vychrstl ji na oheň. Jenže plamen po Jirkovi šlehl a všechno na něm chytlo. Bratránek stál nejblíž, strhl z Jirky hořící tričko. A jeho matka, moje druhá dcera, která je zdravotní sestrou, chlapce rychle odnesla do koupelny a napustila na něj studenou vodu.
Byl na něj hrozný pohled: kůže z něho plavala ve vodě a na ručičkách si ji sám ještě shrnoval... Zabalily jsme ho do prostěradla.
Zatímco se jeho matka s tetou oblékaly, zůstala jsem u vnuka. Právě začalo zvonit klekání. Jirka mi povídá: "Babičko, slyšíš, zvoní Anděl Páně..." - byl i v těch hrozných bolestech stále při vědomí. Pak ho obě mé dcery odvezly autem do nemocnice do Zlína.
Primář na oddělení traumatické chirurgie MUDr. Tesař konstatoval popáleniny 2. stupně na 52 % plochy těla, "zčásti stržené puchýře na obličeji, krku, zádech, na přední straně hrudníku až po pupek. Stejně postiženy obě paže a předloktí. Stav ohrožení života."
Na ambulanci byl Jirka ošetřen: popálené plochy byly dezinfikovány a pokryty tylexolem, dostal infuze, chladili obličej, zavedli permanentní cévku. Jirka naříkal, ale byl při vědomí a "orientován".
Kdyby se čas nepřevalil do pozdní noci, byli by mého vnuka dopravili na popáleninovou stanici Brno-Bohunice vrtulníkem, takto ho musela odvézt záchranka. Lékaři nedávali žádnou naději. Volali jsme do nemocnice denně, stav byl dál kritický, neustálé ohrožení života.
Zbývalo nám jen doufat v pomoc Boží -na přímluvu Panny Marie. A tak Jirkovi rodiče s ostatními třemi dětmi jeli na pouť na Svatý Hostýn. A já se přihlásila na zájezd k Panně Marii do Filipova -zrovna ho z naší vesnice pořádali. V kapli Zjevení ve filipovském kostele jsme nejen já, ale i všichni ze zájezdu prosili o Jirkův život a uzdravení. Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili v Jablonném a zde jsme prosili za chlapcovu záchranu u hrobu bl. Zdislavy.
Za dva týdny pominulo kritické období, stav pacienta se stabilizoval a nám byla povolena první návštěva.
Vzala jsem si na ni vodu od Panny Marie Filipovské a jedna sestřička z Krásné Lípy mi darovala plátýnka dotýkaná na místě, kde stanula onoho 13. ledna 1866 Panna Maria před 26letou Magdalenou Kadeovou a uzdravila ji z hnisajících, stále se rozrůstajících vředů na hrudníku. Plátýnka jsem Jirkovi položila na tělíčko a dala mu napít vody.
Jeho zdravotní stav se zlepšoval, mohli mu provést plastiku na rukou a hrudníku. Ale pan primář nám odpověděl, že chlapec zůstane v nemocnici nejméně ještě 4-5 měsíců, a to ještě jen pokud nedojde k žádné komplikaci. Plastiku mu dávali z jeho nožiček, měl je celé obřezané. Ale všechno se rychle hojilo - jako zázrakem.
A tak právě jeden měsíc po popálení přišel telegram, abychom si pro Jirku přijeli. Mysleli jsme, že se jeho stav náhle zhoršil, s obavami jsme čekali, až ho rodiče přivezou. A on - vyskočil z auta, jako kdyby se mu vůbec nic nestalo!
Kdo to způsobil? Jistě Panna Maria a bl. Zdislava. Proto Vám do Jablonného posíláme malý peněžitý příspěvek na poděkování paní Zdislavě - jistě to upotřebíte.
Máme u nás na vsi společenství, scházíme se každý čtvrtek večer v bytě jedné sestry a modlíme se za celou Církev, za Svatého otce, kněze, nová povolání a nezapomínáme ani na prosbu: "Blahoslavená Zdislavo, oroduj za nás a za naše rodiny!"
Jirka musel ještě absolvovat hodně rehabilitace a kontrol ve Zlíně i v Brně, ale všechno bylo v pořádku zhojené, do ran se nedostala žádná infekce. Sice mu na těle zůstanou jizvy, ale na rukou a v obličeji nikdo nic nepozná. Však jste jej viděli, když jsme byli v Jablonném poděkovat!
A vzpomínám si, jak jste nám, otče, odpověděl na otázku, komu máme být vděčni víc, jestli Panně Marii, nebo bl. Zdislavě: "Podívejte se na obraz nad hrobem bl. Zdislavy. Zdislava ukazuje rukou na Pannu Marii - ony se už spolu domluví."
Často vzpomínáme na chvíle strávené v blízkosti paní Zdislavy - bylo nám u ní opravdu dobře. A je vidět, co zmůže vroucí modlitba k Panně Marii.